Váchánský koridor: Ztraceni v Pamíru

Váchánský koridor

Ztraceni v Pamíru

I. Porod na hranici života a smrti

Jednoho dne v listopadu 2007: Jako každý den poslouchám v rádiu nad šálkem rozpustné kávy BBC World Service, když do mého stanu vletí Joldoš. Je to neobvyklé, Joldoš je závislý na opiu a člověk ho stěží potká před polednem, protože bývá dlouho do noci vzhůru a kouří. Jak se na hostitele sluší, nabízím mu šálek čaje, ale on odmítá: „Promiň, že tě ruším, ale moje žena rodí. Byl bys tak hodný a šel se mnou ihned za ní?“
Už dlouho jsem tušil, že mě jednou taková situace čeká, proto jsem si ve své lékařské příručce pilně nastudoval kapitolu o porodech a na lísteček jsem si zaznamenal nejdůležitější kyrgyzské fráze o těhotenství a porodu. Sbalil jsem si tedy poznámky a pár lékařských nástrojů a léků a následoval Joldoše do jeho jurty. Co mě asi čeká? Jestlipak se tam někdo pokusil uklidit, aby měla rodička alespoň trochu hygienické prostředí?
Místo toho ale vidím Joldošovu mladou ženu Aisuluu schoulenou na holé zemi u otevřeného ohně, jak pevně svírá dřevěný stožár podpírající kulatou střechu jurty. Joldoš se uchyluje do kouta ke své opiové dýmce.
Úmrtnost matek a kojenců mezi Kyrgyzy tady nahoře v horských údolích severoafghánského Pamíru patří k nejvyšším na světě. Někteří muži jsou již po čtvrté ženatí, protože jejich první tři manželky zemřely při porodu.
V zimovišti chána Abdula Rašída žila žena, která byla sedmkrát těhotná, z osmi dětí, které přivedla na svět živé, jich sedm brzy na to zemřelo. Aisuluu má u sebe porodní bábu. Ta sice sama má několik zdravých dětí, přesto z hlediska západní medicíny bohužel dělá všechno špatně. Právě rukama tře vzedmuté břicho rodičky a zvyšuje tím riziko, že se uvolní placenta, což by mělo za následek krvácení.
Měřím Aisuluu tlak, tep a rychlost dechu. Vypadá to dobře. Pokládám jí několik otázek; následuje trapná pauza. Vím, že mi Kyrgyzové nikdy nedovolí, abych se podíval, jestli už je vidět hlavička. Nesmím jí ani prohmatat břicho – takže nemůžu dělat vlastně nic. Snažím se i přesto přesvědčit porodní bábu, aby přestala Aisuluu břicho třít.
Nezbývá než čekat.
Později, když už jsem seděl v chánově jurtě, přibíhá porodní bába a oznamuje: „Je to holčička.“
Chán, náčelník této skupiny čítající několik set Kyrgyzů, je dědečkem novorozence. Už má 14 dalších vnoučat. Odchází ven, aby se pomodlil. Já se vracím do svého stanu, kde se brzy objevuje i Joldoš. Celý den se věnoval kouření opia, takže je úplně mimo. Vypije šálek čaje a sní několik sušenek.
Potom říká: „Máme problém, ještě nevyšla placenta.“ Znovu běžíme k jurtě. Aisuluu je vyčerpaná a vzlyká. Na igelitové plachtě, kterou jsem pod ní před několika hodinami rozprostřel, je obrovská kaluž. Hrozí, že vykrvácí.
Z knih vím, že děloha se musí v poporodních bolestech stáhnout a tím vytlačit placentu ven, krvácení se tak zastaví. Jednou z možností, jak tyto bolesti vyvolat, je okamžitě přiložit novorozence k prsu. Do věci se ale vkládá porodní bába a trvá na tom, že je to nesmysl: „Mám tři děti a ani jedno jsem si nepřikládala k prsu hned!“ Místo aby dali kojenci mlezivo – první mateřské mléko, mají Kyrgyzové tradici krmit novorozence mlékem jaků a moukou – což je pro něj nestravitelné.
Aisuluu mohutně krvácí. Píchám jí do stehna dvě ampulky preparátu na vyvolání bolesti. Nevím, jak dlouho bude trvat, než lék zabere. A ani netuším, jestli vůbec zabere. V mé příručce se píše, že v takovém případě je nejlepší odstranit placentu ručně. Snažím se jim citlivě vysvětlit, že jen tak je možné zachránit Aisuluu život.
Nepřekvapuje mě, když můj návrh zamítají. Naznačují mi, abych se vzdálil. V chánově jurtě si počínají muži jako obvykle. Bez ohledu na to, že deset metrů od nich právě umírá žena, se podává rýže. Když ke mně doputuje umyvadlo, všímám si, že mám ruce slepené krví Aisuluu. Kyrgyzové se s chutí chystají pustit do jídla, vypadá to, že je moje mlčenlivost překvapuje.
Tohle je nejhorší noc v mém životě. Sedím ve stanu a jsem si vědom toho, že jsem mohl zachránit Aisuluu život – přinejmenším jsem se o to mohl pokusit. Ale ignorance a zkostnatělé tradice mi v tom zabránily. Po dlouhých hodinách konečně upadám do hlubokého spánku. Ráno potkávám na pastvě Daryaboie a ptám se na Aisuluu. Jsem přesvědčený, že zemřela.
„Jo ta? Té už se zase daří dobře,“ říká Daryaboi a utíká za svými ovcemi.
Běžím do chánova stanu a blahopřeji mu. Jeho reakce mi vhání slzy do očí. „Temir-aka“ – moje kyrgyzské jméno, znamená „železo“ − „Temir-aka, ty a já, my jsme jako bratři. Ta holčička je i tvoje vnučka.“ Dal jí jméno Maryam. Smím se na miminko podívat a vydezinfikovat mu pupíček. Aisuluu mi drží ruku a šeptá: „Děkuji ti, velký bratře Temire!“ Cítím se tak lehce jako ještě nikdy v životě.

II. Proč tu jsem

Pro každého etnologa jsou lidé, kteří setrvávají v těchto nehostinných horských oblastech severního Afghánistánu, jedinečným studijním materiálem. Jejich malé společenství je reliktem strastiplné historie. Před 150 lety žil tento pastevecký národ v horských údolích afghánského Pamíru, v této pustině mezi Hindúkušem a Pamírem, jen v létě. V zimě, kdy tu mohou teploty klesat až k minus 50 stupňům Celsia, zaháněli pamírští Kyrgyzové svá stáda do níže položených údolí na území dnešního Tádžikistánu. Pak ale geopolitický vývoj uvěznil kočovníky v jejich zimovišti: Údolí Pamíru leží od roku 1895 v takzvaném Váchánském koridoru, což je 270 kilometrů dlouhý a místy jen 15 kilometrů široký pruh země, který měl podle rusko-britské pamírské smlouvy oddělovat Indii, ovládanou Brity, od carského Ruska (viz mapa).
Zprvu se dohoda mocností Kyrgyzů v Pamíru skoro nedotkla – přinejmenším do té doby, dokud byly státní hranice pouze na papíře. Ale po roce 1930 Sovětský svaz svou severní hranici uzavřel. Na východní straně koridoru udělala to samé Čína, od roku 1949 ovládaná komunisty. A na jihu brzy bránila stádům v přechodu hranic pohraniční stráž Pákistánu.
Z Kyrgyzů se stali obyvatelé odlehlého cípu Afghánistánu, ohraničeného dvěma horskými údolími o délce 100 a 60 km a uzavřeného mezi třemi státními hranicemi a 5 500 metrů vysokými horskými masivy.
Ještě před invazí sovětských vojsk do Afghánistánu v roce 1979 uprchl tehdejší chán se svými 1 300 poddanými z enklávy do sousedního Pákistánu. Převážná část této skupiny se o čtyři roky později přestěhovala do Turecka, kde Kyrgyzové dodnes žijí v obcích s kanalizací, silniční sítí a elektřinou a posílají své děti do škol a na univerzity. Jen zhruba 250 Kyrgyzů pod vedením současného chána Abdula Rašída se v roce 1979 rozhodlo pro návrat zpět do afghánských hor, aby opět přijali starý způsob života, života v jakési časové bublině, daleko od veškeré civilizace, s lékařskou ambulancí vzdálenou 8 dní a školou 4 dny jízdy na koni. Po dlouhých 30 let se žádný západní antropolog nepokusil zjistit, jak se této komunitě od té doby vede. Já bych to rád napravil, neboť se nabízí mnoho nezodpovězených otázek: Jak funguje soužití pamírských Kyrgyzů v této nehostinné oblasti? Čím si jejich náčelník, chán, udržuje autoritu, respektovanou již déle než 30 let? Jak zastupuje zájmy svých poddaných? Podle jakých pravidel funguje jejich miniekonomika? A jak se v průběhu času změnily jejich tradice?

Čtěte DÁL v magazínu GEO č. 12/2009 !