Zámořské lodě

Továrna na lodi snů

(GEO 3/2009)

Brýle bez obrouček, blikající blackberry na opasku – a ačkoli jej tady samozřejmě každý zná, jmenovka na klopě. Kdo jej nikdy neviděl, považoval by ho za účetního nebo bankéře a sotva by předpokládal, že se pod jeho šedým flanelovým sakem skrývá jedinečně precizní přístroj, nanejvýš citlivé čidlo, na jehož spolehlivosti závisí osud největší civilní loděnice Německa, několik tisíc pracovních míst a hospodářský rozvoj celého jednoho kraje. Tímto senzorem je břicho podnikatele Bernarda Meyera. Bez instinktivních rozhodnutí, při nichž se Meyer opakovaně a dosud úspěšně spoléhá na intuici svého břicha (o významu břicha při intuitivním rozhodování pojednávalo GEO v únoru 2008), by v největších krytých docích Evropy byl klid. O patro níž by nevyrůstali v akordu plovoucí oceloví obři, neznělo by zde hluboké rachocení, které v nepravidelných intervalech otřásá konferenčními místnostmi Meyerovy loděnice v Papenburgu. Stovky inženýrů, svářečů, mechaniků a elektrikářů by neprolézaly nitrem „Celebrity Solstice“, lodi o sedmnácti palubách, která leží pod vrstvou rezavě hnědého ochranného nátěru v montážním doku číslo 2. 
Zatímco na přídi i na zádi ještě létají jiskry a jeřáb o nosnosti 800 tun spouští do nitra lodi odvodní šachtu pro výfukové plyny, jež má rozměry automobilového tahače, vpředu se již instalují kuchyně a kabiny posádky. Termín předání americkému rejdařství Celebrity Cruises se nezadržitelně blíží.
V montážním doku 1 se mezitím rýsují obrysy trajektu pro dopravu osob mezi indonéskými ostrovy a hned vedle roste 252 m dlouhá a 60 m vysoká „AIDAbella“. Za několik týdnů se ve střední části výletní lodi vztyčí multimediální scéna za miliony eur, spolu s bary, sedačkami, televizním studiem a do třech stran otevřeným tříposchoďovým divadlem. „Zabudováváme tam techniku, kterou by nám mohlo závidět leckteré státní divadlo,“ říká Meyer. 
Meyer řídí největší civilní podnik na výrobu lodí v Německu, kromě toho je také největším odběratelem hotelového a profesionálního jevištního vybavení v zemi. Má zhruba 2 500 spolupracovníků, roční obrat jeho loděnice činí jednu miliardu eur. Všechno v loděnici má formát XXL – což se o severoněmeckém městečku Papenburg na řece Emži s přibližně 35 000 obyvatel říci nedá. 
Bernard Meyer strávil v loděnici dětství, studoval stavbu lodí v Hannoveru a v Hamburku a podnik převzal v roce 1982. 
„BM“, jak jej ve firmě nazývají, je otcem tří synů a dvou dcer, je pevně zakořeněný v Papenburgu a nemá na kontě žádné aféry. Nehraje golf, nejezdí rychlým autem, nevlastní dokonce ani člun, „i když jeho žena by ráda nějaký měla“. Když chce devětapadesátiletý Meyer na chvíli vypnout, jde si zaběhat na hráz podél Emže. Dovolené tráví na palubách výletních lodí, a to jako docela běžný platící pasažér, jak sám zdůrazňuje. Tak se také nakonec nejvíce dozví o potřebách svých zákazníků.

„Tohle tady, to není žádná investice,“ říká šéf loděnice, „to je riskantní úkol.“ Podnik prošel za těch 27 let pod jeho vedením několika existenčními krizemi, kdy se obával, „že se za ním jako posledním z Meyerů zavřou vrata“. Zatímco vypráví o černých dnech své firmy, mohu na zdi konferenční místnosti studovat tváře jeho pěti předchůdců. Ani jeden z nich se neusmívá. Úplně vlevo visí Willm Rolf Meyer, praprapradědeček Bernarda Meyera. Když loděnici v roce 1795 zakládal, dalo se kolem napočítat ještě dalších 22 podniků na stavbu lodí. Zůstal jen jeden. 
Dnes vyrábí tankery na přepravu plynu, převozní a říční výletní lodě a plovoucí transportéry dobytka, které dokáží nabrat až 125 000 zvířat. Většinou dopravují ovce na jejich poslední cestě z Nového Zélandu k Arabskému poloostrovu. Vývěsním štítem a hlavním zdrojem obratu jsou ale drahé luxusní námořní výletní lodi, jejichž cena dosahuje částky až 60 milionů eur. Tohle pole ovládají těžké váhy jako italská skupina Fincantieri a norský koncern Aker Yards. První patří italskému státu, za druhou stojí skupina akcionářů vlastnící miliardy – obě dohromady mají na trhu sedmdesátiprocentní podíl. 
Čtvrtinu tohoto obchodu ale realizuje Meyerova loděnice, plně vytížená až do roku 2012. Jak to dokáže? Jak může přežít rodinná loděnice v zemi s tak vysokými platy, jako je Německo? K tomu ještě na okraji země a vzdálená 50 km od Severního moře?
Jedno vysvětlení by mohlo znít: právě proto. „Tady nahoře, v silně katolickém prostředí v povodí Emže,“ říká Meyer, „jsou lidé prostě jiní než ve zbývajících částech země. Spolupracovníci jsou nanejvýš motivováni, svázáni s firmou a mzdy tu také ještě nerostou nijak šíleně.“ Kromě toho si Meyerové vyvinuli výjimečnou schopnost získávat nové zákazníky. 
Zaujal Vás tento článek? Více se dozvíte v březnovém vydání časopisu GEO.

Autor: Text: Harald Willenbrock Foto: Thomas Ernsting