Funkční prádlo

Sportovní krejčovství

Specialisté vynakládají enormní úsilí, aby s pomocí high-tech vláken, aerodynamických tunelů a klimatických komor vyvinuli optimální sportovní oblečení: Nahý a nehybný stojí teď Sam ve výzkumné klimatické komoře se stěnami z nerezu. V místech, kde mají lidé obličej, se v jeho případě sbíhají datové kabely a systém kanálů pro přísun tekutin. Sam se právě zahřívá na tělesnou teplotu člověka. V kontrolním středisku čeká Markus Weder, šéf projektu, který zkoumá fyziologii oděvů. Nastavuje vlhkost vzduchu v komoře na 80 procent, teplotu na 35 stupňů Celsia. Jakmile jsou podmínky pro pokus definované a veličiny dosáhnou předepsaných hodnot, Sam – teď už pro změnu nastrojený v několika vrstvách funkčního oblečení – vyrazí. Jeho plné jméno zní Sweating Agile Thermal Manikin, tedy něco jako „potící se pohyblivý panák s regulací teploty“. Svou velikostí připomíná průměrně vysokého dospělého člověka a zkonstruovali ho ve švýcarském výzkumném ústavu pro testování textilií v St. Gallenu (EMPA). Tento institut je znám po celém světě pro své špičkové výsledky v oblasti výzkumu textilních technologií a mimo jiné zřizuje také oddělení pro „ochranu a pohodu lidského těla“.
Nejpozoruhodnějším expertem ústavu je Sam. Na rozdíl od svých kolegů z masa a kostí je vždy připraven k práci a vždy podává stoprocentní výkon. Provádí se na něm co možná nejrealističtější výzkum, který má prozradit, nakolik je funkční prádlo schopné obstát při konfrontaci s výzvami všedního dne. Uvězněný Sam totiž ve své cele může nejen chodit, ale také jezdit na kole nebo chodit do schodů. A náležitě se potí: Z jeho 125 drobných pórů, které plní funkci potních žláz, mu prosakuje na „kůži“ vlhkost. Vzniká ze směsi syntetických látek a hliníkového prachu a stará se o rovnoměrný rozvod tepla v topných kabelech. Za hodinu může Sam vypotit třeba jen malého panáka tekutiny nebo klidně i čtyři litry – záleží na pokynech z řídicího střediska. A do okolního prostředí odvádí teplo, jež se nechá také plynule regulovat podle zvolené zátěže.  

Markus Weder za sebou zavře dveře kontrolního střediska a pokrčí rameny: „Má to jistě výhody, tahle práce se Samem, když si představím, že bychom neustále měli shánět nové dobrovolníky na testování. Ale já už se toho nedožiju, až tyhle přístroje jednou kompletně nahradí práci člověka. Na to je tahle záležitost příliš složitá.“ Lidstvo se „s touhle záležitostí“, jak říká šéf projektu Markus Weder, potýká odpradávna – s otázkou, jak neustále udržovat lidské tělo při teplotě 36 až 38 stupňů Celsia. V tomto rozmezí totiž náš „bioreaktor“ (rozuměj lidské tělo) optimálně funguje. Pokud je okolní prostředí horké, tělo to vyřeší po svém: Z milionů potních žláz se odpaří až dva a půl litru vody za hodinu, aby se tělo nepřehřívalo. Když je zase moc chladno, musí si člověk poradit jinak – v pravěku se balil do kožešin, dneska si oblékne pulovr nebo péřovku. Během evoluce si Homo sapiens podmanil skoro všechna podnebná pásma. 
Jako sportovec, který chce podat mimořádný výkon, to však člověk nemá vůbec jednoduché – termoregulace pro něho představuje dvojnásobný problém. Potřebuje totiž oděv, který ho bude chránit před zimou a deštěm, ale zároveň bude schopen co nejrychleji odvádět vnitřní teplo, které tělo odpaří a vyloučí v podobě potu.  
Vrcholoví sportovci sice „fungují“ při teplotě až do 40 stupňů Celsia relativně bez větších problémů, ale pak už hrozí přehřátí. „Jako stroj by člověk nebyl zrovna geniálním vynálezem, protože v mechanický výkon dokáže přeměnit jen asi 20 až 25 procent energie, zbytek přeměňuje v teplo,“ podotýká Markus Weder. Cyklista, který jede rychlostí 30 km/h, produkuje výkon 200 W. Současně ohřívá své okolí energií minimálně 600 W. A aby reguloval svoji tělesnou teplotu, vypotí za hodinu až litr vody. Navíc se jeho tělo začne velmi rychle přehřívat. Pokud má propocené oblečení a řítí se sedmdesátikilometrovou rychlostí z kopce, odvádí vlhkost z jeho těla teplo, aniž by ovšem bylo jakkoli produkováno nové. Trup se ochladí a tělo tedy zahájí reakci – pro uchování vnitřní teploty sníží průtok krve v rukou a nohou na minimum. A cyklista se rozklepe zimou. Regulace je sice na jednu stranu docela mazaná, ale na druhou stranu až příliš rychle naráží na své hranice. Od konce sedmdesátých let tedy textilní průmysl vyrábí takzvané funkční oblečení, které má zabránit jak přehřátí při teplotách jako v horečce, tak podchlazení, kdy se člověka zmocňuje pocit, že zmrzne. 
Na rozdíl od trička nebo vlněného svetru nám funkční oblečení poskytuje větší komfort – odvádí vlhkost,a tím pomáhá kůži při pokusech o zchlazení, a zároveň co nejrychleji opět uschne a hřeje, jakmile člověk ve své činnosti poleví.
Umělá vlákna ve většině situací přírodní materiály předčí. Bavlna sice hravě odpaří pár kapek z opoceného úředníka, ale na sportovce, ze kterých obrazně řečeno leje, je krátká. Přírodní vlákna totiž molekuly vody nejprve absorbují, zato určitá umělá vlákna je bez váhání předávají pryč.

Autor: Jörg Spaniol