Antarktida

S foťákem na Antarktidu

Antarctic Dry Valleys

Je to poušť tvořená jen červeným prachem a obnaženým kamením, kde po dlouhé zimní měsíce panuje tma a kruté mrazy. Prudké větry ženou kamenné úštěpky po permafrostu – věčně zmrzlé půdě. Toto zvláštní místo osidlují podivuhodní mikrobi – prvobytná společnost stvořená evolucí. Její existenci jsou nyní na stopě badatelé, jejichž doménou je výzkum ledu a písku. Vrtulník přistává na planině, která vypadá, jako by si ji Země vypůjčila z Marsu. Rezavě červená prašná poušť, lemovaná stolovými horami, tak širá a prázdná, až má člověk pocit, že ho pohltí. Na horizontu se blyští ledovce, ledový vzduch štípe do tváří. Když vrtulník vzlétne a zmizí za vrcholky hor, v údolí se rozhostí tísnivé ticho.
Na tomto místě tedy máme rozbít stany. Do naší skupiny patří geologové Adam Lewis z Ohia, Douglas Kowalewski z Massachusetts, Allan Ashworth ze Severní Dakoty, fotograf George Steinmetz a já, reportér.
Na tento okamžik vědci čekali skoro celý rok. Cesta na americkou základnu McMurdo je dlouhá dvacet tisíc kilometrů. Tuto vzdálenost urazili s více než tisíci kilogramy výstroje. To všechno proto, aby teď mohli šest týdnů kempovat ve stanovém táboře a na samém konci světa prohrabávat červený prach. Geologové vypadají spokojeně a vesele. Konečně dorazili do cíle svých badatelských snů:

Olympus Range

77° 29’ 28,0“ jižní šířky, 161° 10’ 35,7“ východní délky. Bod uprostřed nejchladnější a nejodlehlejší pouště světa, vzdálený asi 1 300 kilometrů od jižního pólu. Tady, jihozápadně od zátoky McMurdo Sound, se v kilometr silném ledovém krunýři Antarktidy rozevírá štěrbina. Místo pokryté prachem uprostřed ledovcového moře. Prašná skvrna o velikosti 4 800 kilometrů čtverečních. Kus prašné země větší než celá Evropa.
Během čtyř zimních měsíců je tato pustina sestávající z třech antarktických údolí, zvaných

Antarctic Dry Valleys

Údolí jsou schována v úplné tmě. Teplota tu často klesá na minus padesát stupňů Celsia. V červenohnědých údolích spadne méně srážek než na Sahaře. Na místní horské hřbety miliony let nedopadla jediná kapka deště. Půda je přesolená a větry tak silné, že narušují skalní komplexy a odlamují kusy kamene.
Je to úchvatné a neskutečné místo. Za svou existenci vděčí vrcholkům, zvaným

Transartaktické pohoří

Chrání ho od výběžků kontinentálního ledovce tlačícího se z jihu. Na vnitřní stranu hor vanou suché a rychlé horské větry, směřující spolu s ledem směrem k moři. Odmetají to málo sněhových závějí, kterému se podařilo překonat cimbuří ochranného valu, a díky tomu, že se klesáním oteplují, pohlcují mráz a odnášejí ho pryč, zabraňují nárůstu téměř všech ledovců. Proto zůstávají Dry Valleys již miliony let bez sněhové pokrývky. A i když na první pohled mohou působit mrtvým dojmem, ve skutečnosti jsou oázou v bílé prázdnotě a útočištěm pro život. V údolí se zachovala jezera a tůně, z nichž některé nikdy nezamrzají, protože voda v nich je příliš slaná. Jiné jsou pokryty vrstvou ledu, ale jsou zároveň dostatečně hluboké na to, aby se na dně dařilo mikrobům a řasám.
Vědci zařazují tyto biotopy mezi nejextrémnější ekologické systémy na světě.
Vědci věří, že se jim v Dry Valleys podaří získat nové poznatky o tom, za jakých okolností na Zemi vznikl život a jak by se mohl vyvíjet v jiných galaxiích. Doufají, že tu lépe porozumí procesům, během nichž se utvářela naše planeta.

Autor: Lars Abromeit