Darwin

Objevitel evoluce

Díl 1.: Z Brazílie do Patagonie

© Peter Ginter

Den první. Mravencům, černým a sotva větším než špendlíková hlavička, se zalíbil můj notebook. V labyrintu klávesnice se nejprve objevil pár průzkumníků. Za chvíli se jich mezi klávesami hemžily stovky. Že by tropickým mravencům zachutnal křemík? Nový zdroj potravy, mezírka v potravním řetězci, nová šance – kolem nich se v Brazílii točí celý kosmos fauny a flóry. Naštěstí se zdá, že mravenčí kolonie na funkci počítače nemá vliv. Na obrazovce stále svítí Darwinův deník, s kurzorem na větě, kde mě včera přemohla únava. Rozum je chaos plný nadšení, ze kterého se rodí budoucí, poklidnější požitky, poznamenal si britský velikán při příjezdu do Bahie, dnešního Salvadoru da Bahía.
Dva předcházející měsíce strávil 22letý Darwin na palubě výzkumné lodi HMS Beagle, před sebou má dalších pět let. Po návratu se mladý přírodovědec vydá na další, tentokrát duchovní cestu. Teprve po 22 letech pochyb a přemítání vydá své klíčové dílo O vzniku druhů přírodním výběrem, ve kterém svět seznámí s dodnes uznávanou evoluční teorií. Vynese ho až na samý vrchol západního vědeckého světa.
Není to ale slavné dílo, co Darwin považuje za vrchol své kariéry. Plavba »Beagle« byla zdaleka nejdůležitější událostí mého života, svěří se na sklonku života na stránkách autobiografie. Dobrodružná plavba ho přivede na stopu „největšího ze všech tajemství“. Řešení záhady později nazve „přirozený výběr“. Nestranná a neúplatná příroda nechá z každé generace přežít a rozmnožit se jen ty nejschopnější. Neuvěřitelná rozmanitost živých organismů je výhradně výsledkem variací a výběru v rámci evoluce. Dokonalý design, ovšem bez designéra, bez božího plánu. Náhoda a nutnost pracují ruku v ruce. Smrt je tvůrčí síla a záruka přežití a pokroku. Všechny organismy mají společný původ. Lidé stejně jako všichni ostatní primáti vzešli ze stejného předka – z opice.
Málokterý vědec zodpověděl jedinou teorií tolik otázek, jako Darwin. Co se muselo přihodit kolem něj a co v jeho nitru, než přišel na formuli života? Darwin byl na začátku pouhý přírodovědec-amatér. Jestli se v něčem vyznal, tak spíše v geologii. Jak se z něj stal pravděpodobně největší přírodovědec všech dob? Jak si mohl dovolit zatratit biblický příběh stvoření, nedotknutelný po celá tisíciletí?
Před více než rokem jsem v newyorském Museum of Natural History stál před nástěnnou reprodukcí mapy světa se zakreslenou trasou Darwinovy cesty. Křehká bělovlasá dáma v černých šatech před mapu zavedla skupinu adolescentů. Dala jim čas, aby se dosyta vynadívali, a pak vystřelila do ticha muzejního sálu jedinou větu: „Zde vidíte, kde všude k němu promlouvala příroda.“
Tehdy jsem se rozhodl, že se vydám po Darwinových stopách.

Před sebou jsem viděl kružnici kolem jižní polokoule, kterou budu muset opsat. Tedy jestli chci spatřit Darwinův svět dnešníma očima, respektive dnešní svět těma Darwinovýma. Na místech, kde Darwin sbíral základní kameny na svou myšlenkovou stavbu, snad pochopím, jak se mu nakonec podařilo postavit takový palác. Raději se ale zastavím i u několika Darwinových následovníků, kteří na rozdíl od něj disponují počítači a elektronovými mikroskopy.
Z okna pokoje v Salvadoru mám výhled na přístav a Baia de Todos os Santos (zátoku Všech svatých). Staré město se od Darwinových časů nezměnilo tak radikálně. Stále by se mohl vydat po svých do džungle Mata Atlântica. Tropický deštný les zde na kilometr čtvereční hostí více živočišných a rostlinných druhů než jeho známější příbuzný v povodí Amazonky. Zbyly z něj ovšem pouhé oddělené ostrůvky, sedm procent původní plochy. Poslední zelená oáza v katastru města Salvador nedávno vzala za své. Prales nahradilo nákupní centrum s nezbytným parkovištěm.
Jestli chci zažít prales Mata Atlântica v podobě, jaké se obdivoval Darwin, musím se vydat na jih. Čeká mě několik hodin jízdy po silnici číslo 101, dopravní tepně vinoucí se podél pobřeží.
Nedaleko městečka Ilhéus leží kousek více méně původního pralesa. Schody, stezky a lanové mosty často vedou až do korun pralesních velikánů. Vzduch je prosycen těžkou vůní vláhy a zeleně. K tomu vysoce paradoxní směsice hluku a ticha. Pestrá vegetace sem přitahuje všechny, kteří se zaklínají výrazem biodiverzita. Darwin dělá to jediné, co mu zbývá. Nesnaží se systematicky založit sbírku, nechá se prostě ohromit. Za jediný pohled na divoké pralesy...by každý přírodovědec Brazilcům zulíbal nohy.
Tolik ode mě André Amorim nežádá. Amorim je botanik, vede herbář v brazilském Institutu pro výzkum kakaa ve městě Ilhéus. Zabývá se studiem těch nejvzácnějších rostlin obývajících pobřežní lesy. Především se ale dokáže pro přírodu Brazílie nadchnout stejně, jako kdysi Darwin. Z klimatizovaného archivu vytahuje nejvzácnější složku. Obsahuje exemplář druhu Anomochloa marantoidea, rostlinu s těmi nejnudnějšími podlouhlými listy, jaké si dovedete představit. K prosté rostlince se ale pojí čarovný příběh. Amorim mi v rychlosti načrtává rodokmen rostlin. Anomochloa je poslední pramáti všech dnešních trav, stále se vyskytující ve volné přírodě. Její genetický kód umožňuje pochopit evoluci moderních lipnicovitých, tedy čeledi, na které závisí většina lidské produkce obilí, masa a mléka.
Zatím přežívá asi 30 exemplářů této trávy. Místa, kde se vyskytuje, drží vědci v tajnosti, jako by se jednalo o svatý grál. Slíbil jsem, že o nich pomlčím. Po hodině jízdy rozblácenými cestami zastavujeme a pěšky stoupáme vzhůru hustě zarostlým a pekelně kluzkým svahem. Jsme na místě. Darwin by kolem několika nenápadných stébel nejspíš prošel stejně nevšímavě jako já. Amorim padá na kolena. Opatrně probírá jednotlivé lístky, každý si zvlášť důkladně prohlédne a vyfotografuje. Španělsky si uleví: „Todavía viven.“ – Ještě žijí.

S čím se Darwin setkal v brazilské džungli? Kde všude ji nahradily favely a mrakodrapy? Jak přežít v Buenos Aires? To vše a mnohem více se dozvíte v GEO březen 2009!

Autor: Jürgen Neffe