Mosty

Delší, vyšší, odvážnější

Mechmed Paša Sokolovič, velkovezír, v sobě nosil trauma z dětství – ránu, kterou se pokusil jako dospělý zacelit mostem. V románu Most přes Drinu popsal nositel Nobelovy ceny za literaturu Ivo Andrič ono listopadové ráno roku 1516, kdy je pozdější vezír jako desetiletý bosenský chlapec s hrstkou jiných dětí odvlečen Turky do Konstantinopole a ze staré lodi, v níž jsou převáženi přes Drinu, se strachem hledí vstříc svému osudu v cizině. O deset let později uloupené dítě udělá na sultánově dvoře kariéru, ale vzpomínka jej stále bolí. Vezír tuší, „že se své tísně zbaví, když odstraní onen přívoz na vzdálené Drině, u něhož se neustále hromadí a ukládá všechna bída a mrzutost, když příkré břehy a zlou vodu mezi nimi přemostí a spojí oba konce cesty, jež je tady přerušena“. Most měl vytvořit symbolické spojení mezi křesťanským Západem a islámským Orientem; měl vytvořit reálné spojení mezi dvěmi kulturami, žijícími společně na březích řeky. 
Projekt mostu, zhruba 180 metrů dlouhého, z oblouků postaveného krasavce, se připisuje osmanskému staviteli Sinanovi. Velká plošina na středním pilíři sloužila obyvatelům města Višegrad po staletí jako místo pro setkání, střídajícím se vládcům zase jako kontrolní bod na cestě ze Sarajeva do Srbska. 
Stavbou mostů lidé triumfují nad překážkami. Jejich stavitelé se ale učili od přírody, aby pak naučené dále vylepšovali. Od stromu, který spadl přes potok, okoukali trámový most, podepřeli jej skalními bloky, zděnými pilíři nebo dřevěnými rošty. Liány, pnoucí se nad říčními toky, je inspirovaly k visutým mostům: Inkové stáčeli lana z kůží a lián, pletli z nich chodníčky a zábradlí a táhli je až šedesát metrů nad propastmi Peru. 
Ale jediná možnost, jak kamennými stavbami překonat velká rozpětí, jak dosáhnout velkých odstupů mezi mostními podpěrami, byl dlouhou dobu mostní oblouk. Jeho vzory byly přirozené skalní brány jako Pont d´Arc, která se v délce 59 metrů pne nad jihofrancouzskou řekou Ardèche. 
Sumeřané a Egypťané objevili před více než 5 000 let, jak se do oblouku navršené kameny navzájem podpírají a odvádějí tlak shora na konce oblouku. A byli to patrně Babyloňané, kteří tuto techniku poprvé uplatnili při stavbě mostů: Okolo roku 600 před Kristem přemostili Eufrat hned vedle babylónské věže s osvědčeným velikášstvím – 120 metrů dlouhým cihlovým mostem.

Autor: Jörg-Uwe Albig