Dědictví Hedvábné stezky

Štiplavý vítr, mráz až minus třicet, žádné známky života – švýcarská archeologická expedice se odvážila se speciálními vozidly hluboko do moře písečných dun čínského Taklamakanu, jedné z největších pouští světa. Jejím cílem jsou neprobádané ruiny bájných karavanních měst, staré více než 1 600 let.
Kolem poledne sedmého dne výpravy to vypadá, že se naše odysea písečným mořem skutečně chýlí ke konci – bohužel nikoli zdárnému. Přímo před námi se rýsuje obrovský dunový hřeben, šedesát metrů vysoký a dlouhý asi dvacet kilometrů, chaoticky uspořádaný ze žlutých písečných vln a dílčích hřebenů se strmými, záludnými svahy. Váhavě zastavujeme konvoj. Kam jen oko dohlédne, všude samý písek.
Strašidelně vyhlížející seschlé topolové lesy jsme naposledy zahlédli před několika dny. Od té doby jsme překonali bezpočet dunových hřebenů. Ale ten, který je teď před námi, působí jako nepřekonatelný. Pohled do satelitní mapy napovídá, že ani objet se tato překážka nedá, protože na severu i na jihu to vypadá ještě hůř.
Lao Wej, hlavní řidič naší karavany, přimhouřenýma očima zkoumá horizont a hledá v neschůdném terénu cestu. „To by mohlo jít,“ sděluje nakonec stroze a opatrně míří vozidlem k nejstrmějšímu svahu. My ostatní ho následujeme, i když v tu chvíli má důvěra v Lao Weje klesá.
Speciální vozidla, která jsme si pronajali od týmu čínských hledačů ropy a přebudovali je pro potřeby této expedice, krokem stoupají výš a výš na vrchol duny. Motory chrčí, obrovské pneumatiky se boří hluboko do písku. Jsou to monstrózní stroje stvořené do toho nejdrsnějšího terénu. Na těchto příkrých svazích však dosahují hranic svých možností.
Kola se protáčejí, auta se nemohou hnout z místa nebo se sunou ke straně. Zejména cisterna, zatěžkaná 5 000 litry nafty, se už několikrát málem převrhla. To by bylo přímo fatální. Kdo by nám pak pomohl tento kolos postavit zpět na kola? A kdyby utrpěla trhlinu, neměli bychom jistotu, že se se zbývajícími dvěma vozy z Taklamakanu dostaneme živí.
Do pustiny na severozápadě Číny jsme se odvážili proto, abychom objevili ztracené oázy na Hedvábné stezce. A nebyli bychom zdaleka první, kdo se při tom nadobro ztratil. Dodnes se název Taklamakan překládá jako „místo, odkud není návratu”. Jeden čínský historik mezitím zjistil, že tento výraz v jazyce domácích Ujgurů spíše označuje „zemi topolů”. Zřejmě pozůstatek z doby, kdy se tato oblast ještě zelenala.

Dnes je Taklamakan po arabské Rub al-Chálí druhou největší písečnou pouští na světě. Jeho duny by pokryly území čtyřikrát větší, než je rozloha České republiky. Písečné moře je ze všech stran obklopeno vysokým pohořím, které brání přesunu srážkových mraků. Během naší expedice musíme přejet i Lobnor, pouštní pánev na východě Taklamakanu o rozloze 24 000 kilometrů čtverečních pokrytou vrstvou soli. Právě tady je sucho nejhorší. Nepršelo tu již celá desetiletí, nanejvýš tu občas napadne poskrovnu sněhu.
Dokonce řeky tvořené vodou z tajícího sněhu, které tečou vysoko z hor a na západě Taklamakanu se spojují v řeku Tarim, cestou na východ mizí a jsou pohlceny pískem. Vydat se směrem na východ si netroufne ani žádný živočich. Z pustiny se nevynoří žádné osady. Pánví Lobnor proudí jen suché větry a písečné bouře. Objevují se jako fantom, přeskupují hory písku a barví nebe do černa.
Tyto bouře zvané kara buran a charakteristické kontinentální klima propůjčují Lobnoru, kde Čína do roku 1996 testovala atomové zbraně, pověst životu nejnebezpečnějšího místa na světě. V létě tu teplota dosahuje až padesáti stupňů Celsia. Teď v zimě tu naopak často klesá na minus třicet.
Právě toto extrémní klima činí pánev Lobnor pro archeologické výzkumy tak zajímavou. Poušť tu v písku pohřbila pověstmi opředená města z doby před více než 1 600 lety, kdy sem ještě proudila voda a skrz Lobnor po Hedvábné stezce táhly velbloudí karavany. Větrem a suchem mumifikované ruiny, nástěnné malby, dřevěné objekty, dokonce i hedvábné šaty, léčivé byliny, písemné dokumenty a lidské pozůstatky, pocházející z oné doby, jsou v tomto nehostinném koutě čínské provincie Sin-ťiang zachovány v téměř dokonalém stavu.
Některé z těchto archeologických skvostů objevili již počátkem 20. století dobrodruzi jako švédský geograf Sven Hedin nebo britský archeolog sir Aurel Stein. Mnohé ale tito průkopníci zdokumentovali jen vágně. A jistě jim bezpočet nálezů unikl.
Právě to chce naše archeologická expedice napravit. My, to jest čtyři Švýcaři a šest čínských pomocníků, chceme v centru Lobnoru odkrýt ztracené osady v okolí někdejšího posádkového města Chaj-tchou. Od doby, kdy tu před téměř sto lety prováděl výzkum Aurel Stein, se o to kromě nás pokusila jen čínská skupina vědců v roce 1988.

Autor: Christoph Baumer