Egypt: Chrám Amenhotepa III.

Egypt

Chrám Amenhotepa III.

Co strážily Memnonovy kolosy

Memnonovy kolosy

...nezničila zemětřesení, neublížily jim nilské záplavy či písečné bouře, žár slunce ani mráz noci, přečkaly vandaly i lupiče. Již déle než 33 století trůní obě kamenné sochy na západním břehu Nilu: sedící giganti z rudého křemence, vysocí okolo 18 metrů, ruce s dlaněmi položenými na kolenou, nohy těsně u sebe, špička malíčku velká jako hlava dospělého člověka.
Kdysi se za nimi zvedal ten největší svatostánek, jaký kdy na svou památku nějaký faraon postavil:

královský chrám Amenhotepa III.,

ve kterém byl vládce již za svého života symbolicky uctíván jako bůh a kam mu kněží přinášeli oběti, mající zajistit pokračování života na onom světě.
Kolem roku 1385 př. n. l. dal Amenhotep III. zahájit stavbu pevnosti, která měla „věčně, nekonečně dlouho“ sloužit jemu a jeho božskému otci Amonovi. Měla být „z pískovce, celá obložená zlatem, se stříbrnými podlahami a bohatě vyzdobená sochami“ – stojí vytesáno na jednom z dochovaných obelisků. Se sloupořadím, s mohutnými vstupními branami, s vysokými žerděmi, na nichž by zářily bohatě zdobené vlajky, s jezerem plným ryb a břehy porostlými květy. S domem pro dělníky, plným otroků a otrokyň, kořistí „jeho veličenstva“ z dalekých zemí a se skladišti, překypujícími poklady Blízkého východu.
Ale sen Amenhotepa III. o věčném holdu vlastní nesmrtelnosti jako by se rozplynul. O monumentu moci a víry toho dnes už vypovídá jen málo. Obě gigantické sochy faraona stojí osaměle na vrcholku zhruba 700 metrů dlouhého a 150 metrů širokého pahorku západně od Vasetu. Na pozadí úrodné roviny se zřetelně rýsuje čtyřúhelník šedivého písku.
Na severu jej od okolních polí odděluje zavodňovací příkop, na východní straně se u nohou kamenných gigantů rozprostírá parkoviště pro zájezdové autobusy. Z jihu pozemek ohraničuje silnice, vedoucí od Nilu. Na druhé straně silničního náspu s klením pracují místní zemědělci.
A také na prašném pruhu půdy západně od Memnonových kolosů, jen řídce porostlém stromy, se ve vedru lopotí lidé – ne však, aby tady zemi zúrodnili, ale aby jí vyrvali její tajemství. Jsou to archeologové, kteří mezi pahýly sloupů, rozbitými sochami a památníky postavili své stany, stoly, slunečníky. Vědci tady pracují již jedenáct let – sezona vykopávek trvá vždy od poloviny ledna do počátku dubna – a dostávají se stále hlouběji do minulosti. V síti čtverců, každý o straně deset metrů dlouhé, odstraňují půdu až do hloubky čtyř metrů; náročný systém čerpadel snižuje úroveň spodní vody. Archeologové nyní dávají dohromady skládanku, rozházenou více než kterákoli jiná v Egyptě. Desítky tisíc jednotlivých dílků – mnohé z nich váží až 450 tun – se nacházejí nejen u Luxoru, ale také v řadě muzeí po celém světě.
Třicet vědců, kresličů a restaurátorů z dvanácti národů, spolu s 250 místními pomocníky – všichni usilují o to, aby z ruin královského chrámu Amenhotepa III. zrekonstruovali co možná nejvíce a mohli z nich vyčíst, jak byli uctíváni bohové a faraoni v době, kdy byl Egypt bohatý a vlivný jako nikdy předtím ani potom ve své historii.

Březen, šest hodin ráno. V záři vycházejícího slunce vrhají kolosální sochy dlouhé stíny, bílé stany archeologů jsou ještě ponořeny v mírném šeru. Z blízkých třtinových polí stoupá opar a dosud je příjemně chladno, zhruba 15 stupňů Celsia, ve vzduchu ještě není prach. Nad vykopávkami v zádech kamenných gigantů je slyšet jen hučení plynových hořáků horkovzdušných balonů, s nimiž turisté stoupají nad ruiny vasetského města mrtvých.
Ale již brzy se ozvou další zvuky. Do cvrlikání kolonie pěnkav se mísí cinkání článků řetězu kladkostroje. Miguel López Marcos dřepí na dřevěném lešení nad širokým a dobrých tři a půl metru hlubokým výkopem. Španělský restaurátor je v týmu už léta – jako specialista na těžká břemena. Pod ním visí na popruzích kladkostroje nedávno odkrytá žulová bohyně