GEO - Nový pohled na náš svět

Australští hadi

Z deníku herpetologa

Kdo je rafinovanější a má v zásobě víc triků: had nebo člověk? Tato otázka provázela reportéry magazínu GEO, kteří putovali s herpetology Guidem a Katjou Westhoffovými 4 000 kilometrů pouštěmi, deštnými lesy i záludnými pobřežními vodami napříč Austrálií. Pátrali spolu po nejjedovatějších druzích světa, obdivovali jedinečné schopnosti plazů. A sáhli si na dno prastarého lidského strachu.

Blacky

Vodnář

Vrchol stupnice strachu
Najednou je všechno jiné. Katja Westhoff už neobdivuje krásu všech zvířat. A její manžel mlčky připravuje bezpečnostní výzbroj – pět milimetrů tlusté potápěčské rukavice, chrániče předloktí, adrenalinové injekce, obklady pro tlakovou imobilizační techniku, kterou se obvazují končetiny po kousnutí. Pak ještě jeden hovor s městskou nemocnicí, zda speciální sérum dorazilo.
Pokud by existovala škála strachu, měla by při setkání s vodnářem dosáhnout své nejvyšší hod-oty. Jed některých mořských jedovatých hadů z podčeledi Hydrophiinae má nepřekonatelné smrtí-cí účinky. Po tisíciletí souběžné evoluce lovce a kořisti se koncentrace jedovatých proteinů v jejich žlázách neustále zvyšovala, současně ovšem rostla rezistence jejich kořisti, zejména murén.
Jinak toho o vodnářích a vlnožilech víme málo. Westhoff, který má tak rád záhady, chce odhalit několik tajemství obestírajících 39 druhů, které se vyskytují pouze v australských pobřežních vodách a zde také rodí živá mláďata.
Například – proč večer hromadně připlouvají na mořskou hladinu a tráví zde asi dvě hodiny?
Využívají ochrany noci, aby si byli jisti před nepřáteli, například mořským orlem – a mohli spo-kojeně trávit v teplých vodních vrstvách? Kapitán už na nás čeká na vyvýšeném sedadle řidiče v pětimetrovém motorovém člunu. Má zkušenosti s mořskými hady i s lidmi, kteří se zabývají jejich výzkumem. Míří k několika loukám mořské trávy v mělkých vodách. Ukazuje Katje Westhoff, jak má při lovu máchnout podběrákem − vždy směrem dopředu, pryč od lodi. A myslí, že by pro naše životy bylo lepší, kdyby nikdo nespadl přes palubu.
Hradba temných mraků, přichází monzun ze severovýchodu. Bouřka nás dostihne během rychlé-ho soumraku. Guido Westhoff se rozkročmo usadil na špičce člunu. Světlo reflektoru v jeho ruce proniká dešťovou stěnou. Musí udržet rovnováhu. Katja stojí za ním, podběrák má připravený k lovu. Westhoff na ni volá: musíš ho hned obrátit a zaháknout za okraj lodi, abych mohl zvíře uchopit.
Had na zádi. Světlá linie v černé vodě, ve vzdálenosti asi osm metrů. Kapitán nás přiváží blíž. Westhoffovo světlo krouží kolem zvířete. Pravidlo zní: jenom nenamířit na něj, jinak se ponoří.
Katja Westhoff nabírá kořist z vody a převrací podběrák zprudka na záď člunu. Westhoff popad-ne zvíře, měřící sotva víc než jeden metr, zručně za hlavu a opatrně ho uvolní ze sítě. Dospělý vodnář Peronův. Má oblouky nad očima, nosní otvory jako ventily a jeho štíhlá hlava prozrazuje lovce, který dokáže vytáhnout ryby z úzkých štěrbin.
Tak jednoduše jsem si odchyt takového plaza nepředstavovala. Vodnář se kroutí v plastové kra-bici s uzavíratelným víkem. Později bude zabalen do vlhkých klůcků a dopraven do Brisbane. Výzkumníci a odborníci na hydrodynamiku zde budou pod mikroskopem zkoumat hmatové papily na jeho kůži. Předpokládají, že trnovité struktury způsobují mikroturbulence, které při plavání snižují odpor vody. Možná ukrývají také drobná čidla, s nimiž mořští plazi sledují pohyby vody v podobě záďových vln plovoucích ryb. Jak jinak by našli svou kořist v kalné vodě?
Pokusy v laboratoři – Westhoff již vydal vůbec první publikaci o fyziologii mořských hadů − ukázaly, že informace o nepatrných změnách v proudění vody přicházejí až do hadího mozku. Vědec nyní chce zvířata vystavit definovaným rázovým vlnám v akváriu a pomocí elektrod měřit sti-muly v jejich mozku. K tomu je musí omámit, zafixovat pomocí gumových pásků ve vodě a zavést jim umělé dýchání pomocí hadice zavedené do dýchací trubice zvířete. Doposud ale nenašel žádné orgány, které prokazatelně pracují jako přijímače, čidla vodních vln. Mohou se skrývat uvnitř těla nebo na papilách šupin.
„A big one,“ volá kapitán. Katja Westhoff zdvihá neposedné klubko z vody. Had je tak velký, že po stranách přesahuje z podběráku. Tyč se ohýbá. „Otoč podběrák, otoč podběrák,“ volá Westhoff.
Ale jeho žena pod vahou povolí a dříve, než muž stačí zasáhnout, vykroutí se ze sítě tělo silné jako lidské předloktí. Zvíře působí dezorientovaně, jako napůl omráčené. Zdvihá hlavu do všech úhlů. Tlamu má hrozitánsky otevřenou a agresivně kouše do vzduchu. A najednou je had ve člunu, v němž je na dlaň dešťové vody. Klouže k našim nohám, podél stěny.
Katja Westhoff křičí, padá na lavičku a zdvihá nohy. Kapitán skáče na záď. Všichni se pokouší-me zaujmout vyšší pozice. Nekonečné sekundy paniky. Westhoff nakonec popadne zvíře za ocas, trhne do vzduchu, vlastní tělo stáhne zpátky, aby na něj had nemohl dosáhnout tlamou. Konečně se mu podaří uchopit krk, má divokou masu pod kontrolou, dokud se nekýve jako těžké lano v rytmu lodi.
„Kde je trubka?“, volá Westhoff s hadem v ruce. Jeho žena zůstává ztuhle sedět. Vstávám, jdu na záď a nechápavě sleduji vlastní třesoucí se ruce, jak uchopují plastové pouzdro a podávají je Westhoffovi. Jednám ve smrtelném stresu, nebo mi zaříkávač hadů dodal nečekanou sebedůvěru? Westhoff vsouvá hlavu kousajícího vzteklého hada do trubky až po krk. Zvíře se opět vzpírá. „Hoď ho přes palubu,“ křičím. „V klidu,“ říká vědec přátelsky a střízlivě, „všechno je v pořádku.“
„Teď zubařský vosk pro otisk kůže, prosím.“ Ten je nejprůkaznější začerstva. Vymáčknout dvě tuby, obě látky smíchat podle Westhoffových pokynů a natřít špachtlí na hadí tělo. Jedno místo na kormidlujícím ocasu, jedno na břiše. Vosk musí tvrdnout dvě minuty.
Pokud jsem doposud neměla na přímou konfrontaci štěstí, teď se karta obrací: Hydrophis elegans, vodnář páskovaný, elegantní, jeden a půl metru dlouhý had. Dotýkám se světlého skvrnitého vzoru na jeho hřbetě. Cítím kýlovité břicho, hrbolky na šupinách. Dlouho pozoruji hlavu uchycenou v trubce s nevinnými krátkými jedovými zuby v tlamě − pro tenkou rybí a lidskou kůži jsou dlouhé tak akorát. Tak banálně může vypadat ztělesněná smrt.
A strach? Rozplývá se, ustupuje důvěře.
„Krása,“ říká Westhoff, uvolňuje zvíře z trubky a nechává ho spadnout do průhledného plastové-ho boxu o velikosti kufru. „Jak ošklivé zvíře,“ říká jeho žena. O něco později bere opět do ruky podběrák a vybírá zvířata z tmavé mořské polévky na zádi. Nakonec se v nádrži kroutí 32 hadů. Všichni přestojí transport do Brisbane živí. „Naše hadí doupě,“ říká Katja Westhoff suše.
Je mi těch odchycených zvířat skoro líto. Může se člověk naučit mít rád hady?
„Právě to,“ říká Westhoff, „je pravý smysl mé práce.“

Celou reportáž naleznete pod titulkem "Plížením, plazením vpřed!" v srpnovém GEU .

  • Přidat záložku ke stránce:
  • Firefox
  • IE
  • del.icio.us
  • Mister Wong
  • Yahoo MyWeb
  • Taggle
  • Google
GEO International