Aljaška

Řeka je víc než jen voda

 Skaliska rudě žhnou a vztekle prskají, když se přes ně přelije voda. Pára stoupá vzhůru, horká a vlhká, jemně nám dopadá na kůži a o pár minut později nás dokonale pohltí mlha. S elegancí zkušeného návštěvníka sauny se Tyler, jeden z našich profesionálních průvodců, ovívá kapesníkem. A my sténáme blahem – Teplo! Vedro! Konečně!
Celé dopoledne jsme za lijáku sbírali kameny, celé odpoledne živili oheň naplaveným dřevem, abychom v něm kameny dokonale rozžhavili. Naši tři zkušení průvodci zatím na břehu postavili jakousi chýši z kmenů, větví, nepromokavých plachet a provazů, která sice nevypadá jako pravá indiánská potní chýše – rozhodně ale splní její funkci. A tak nás teď všech jedenáct sedí na pařezech, které jsme tam s námahou dotáhli, potíme se, připíjíme si posledními plechovkami piva a sbíráme odvahu ke vstupu do nejstudenější vodní nádrže světa – do ledovcového jezera řeky Alsek s plujícími modře třpytivými ledovými krami. 
Toto je náš poslední večer na řece. Zítra s nafukovacími čluny dorazíme do Dry Bay na pacifickém pobřeží Aljašky, tam z nich vypustíme vzduch a Cessnami poletíme zpátky do civilizace. Po dvanácti dnech a 180 kilometrech na řece kanadskou divočinou s rudohnědými soutěskami z vulkanických nerostů, se sténajícími ledovci s vrcholky ve výšce téměř 5 000 metrů, s temnými pralesy a s plovoucími bludišti ledových ker. S nebezpečnými peřejemi ve vodě a s medvědy grizzly na březích. A především s divokým počasím. Bouřky, trvalé deště a značně nízké teploty s velkou šancí na pořádné podchlazení. Listopadové dny uprostřed srpna. Mimo naši saunu, samozřejmě. 
JEŠTĚ NEŽ JSEM USEDLA do jednoho z modrých nafukovacích člunů, mi bylo jasné, že tahle vyjížďka po hraničních oblastech Kanady a Aljašky bude opravdu dobrodružná. Většinu výprav do této extrémní oblasti není možné zorganizovat na vlastní pěst, ale jedině za pomoci specializovaných průvodců se zvláštní licencí. Abych se směla cesty zúčastnit, musela jsem průvodcům dokázat, že jsem psychicky vyrovnaná, fyzicky v kondici, že mám týmového ducha a že v případě nouze budu bezvýhradně dbát jejich pokynů. Podepsala jsem pětistránkové prohlášení, které organizátory zprošťuje jakékoli odpovědnosti v případě poranění způsobeného sesuvem ledovce, padajícím kamením nebo při napadení medvědy. Někde tam pravděpodobně také stálo, že neručí za nečekané invaze špatného počasí. Raftingová trasa vede od ústí řeky Dezadeash do Alseku v národním parku Kluane (Yukon/Kanada) směrem na jih do národního parku Glacier Bay (Aljaška/USA), napříč největším souvislým chráněným územím Severní Ameriky. Organizace UNESCO prohlásila v roce 1994 údolí Alseku součástí světového přírodního dědictví. Nikde jinde nežije tolik medvědů jako právě tady. „You are in Bear Country”, stojí na vstupním štítu parku Kluane. Jock, náš hlavní průvodce, vysvětluje, co je tím myšleno. Lidé jsou v této oblasti pouze hosty. Nazývá se to „low impact traveling“. Prosíme, nezanechávejte po sobě žádné stopy. 
My, to znamená naši tři průvodci – Jock, Mark a Tyler – a osm dospělých ve věku od 24 do 73 let; dva muži a šest žen; z Floridy a ze všech kanadských regionů a já z Berlína. Ve skupině je například jedna specialistka na genovou techniku, jedna studentka, jeden podnikový poradce... Společné znamení - prázdniny v pohodlném hotelu nepřicházejí v úvahu. Všichni chceme zkoušet svoje síly, chceme hrát hlavní roli v našem vlastním dobrodružném filmu.
V místě naloďování do člunů u ústí řeky Dezadeash stojíme v řídkém bahně a právě vykládáme naši výstroj z terénního automobilu, když poblíž projde Ursus arctos horribilis.

 Tak jako všichni hnědí medvědi má na šíji velký hrb tvořený mohutnou svalovinou. Využívá ho k účinnějšímu nasazení předních tlap. Jeho ocas je pouze malý pahýlek, zato hlava masivní a kulatá. Kromě hrbu na šíji ho od stejně zbarveného amerického černého medvěda odlišuje tlama výrazněji odsazená od hlavy. Bože – tlama tohohle grizzlyho je rudá od krve! Leknutím strneme. Takhle zkrvaveného jsme si našeho prvního medvěda opravdu nepředstavovali. Jock zachovává klid. Červená barva na tlamě pochází z oblíbené potravy těchto zvířat – červených bobulí medvědice lékařské. Medvěd se chová neškodně, ignoruje nás a poroučí se pryč. 
O něco méně neškodný se zdá být vítr, který nám na břehu hvízdá okolo uší. Neuplyne ani pět minut a mně je jasné, že vlněná čepice, která moje uši spolehlivě zahřívá v berlínských zimách, není tím pravým vybavením pro léto v Yukonské oblasti. A trekingové kalhoty, otestované ve vánicích u Severního moře, propouštějí i přes voskovanou vrstvu tolik chladu, že si pod ně ihned musím obléct termoprádlo.

Autor: Katja Trippelová