BAFFINŮV OSTROV

Na dalekém severu

15. května 2008. Mohou být spokojeni. Nebo by se spíš měli radovat. Celé dny strávili v kolmé žulové stěně The Bastions, tyčící se do výše přibližně 700 metrů nad arktickým ledem.
Lezci se skalním masivem probíjeli vzhůru, s vědomím, že jediná chyba může skončit smrtícím pádem. Mrzli, dřeli, rozdírali si ruce, kryli se před padajícím kamením, podřimovali v závěsných stanech. Nakonec, za bezvětří a ve svitu polárního slunce, dosáhli vrcholu – místa, kde ještě žádný člověk nestál.
Konečně se jim splnil dávný sen. Vychutnávali si klid, výhled na liduprázdné planiny Baffinova ostrova, na obrovský, zbytku světa vzdálený svět rozprostírající se v kanadské části arktických moří. Po hodině slanili zpět na úpatí stěny.
Mohli by odpočívat. Jenže začínají tušit, že zdaleka nejsou v bezpečí. Naopak, největší útrapy mají teprve před sebou. Lezci se musí po svých vrátit do nejbližší civilizace, 350 kilometrů vzdálené osady Clyde River. Za sebou každý potáhne sáně o hmotnosti 75 kilogramů.
Cesta vede přes ledem pokryté fjordy Baffinova ostrova. Kry už ale začínají tát. S každou hodinou je naděje, že přechod zvládnou bez újmy, menší.
O čtyři týdny dříve ukazoval teploměr příjemných minus 20 stupňů Celsia. Turbovrtulový stroj se členy výpravy dosedl v inuitské osadě Pond Inlet, zcela na severu Baffinova ostrova. Extrémní horolezci Stefan Glowacz a Robert Jasper chtěli v zákrutech fjordů Baffinova ostrova nalézt člověkem nedotčené skalní špice. Doprovázeli je fotograf Klaus Fengler a kameramani Holger Heuber a Mariusz Hoffmann.
Proč skalní formace Baffinova ostrova představují takovou výzvu? Nadmořská výška vrcholů profesionální alpinisty ohromí jen stěží, ve srovnání s Mount Everestem či Nanga Parbatem jsou směšně malé. Výška a obtížnost stěn, to už je jiná. Když k nim přičteme extrémní arktické podmínky, je každý výstup nesmírně troufalý.
Pětice lezců vystupuje z letadla. Extrémně suchý vzduch je po několika nádeších začne řezat na plicích. Cestou k osadě se všem spustí krev z nosu. Děti přitom na zamrzlých ulicích hrají fotbal, kožešinové límce rozhalené. Čepici nemá nikdo. Tohle je, vysvětluje jeden Inuit, první teplejší den po dlouhé a kruté zimě. Začátek jara.
V Pond Inlet žije asi 1 500 lidí. Domky, seřazené podél pobřeží, připomínají pestrobarevné krabičky od sirek. Za nimi se rozprostírá bělostná rovina, ohraničená ledovci a zasněženými vrcholky. Od konce září svíral moře ledový krunýř, teď zjara začíná sevření povolovat – na pouhé tři měsíce. „Mittimatalik“, tak zní domorodý název osady – Přístaviště.
Ostrov, na kterém leží, je pojmenován po britském objeviteli Williamu Baffinovi. Roku 1615 obeplul jižní pobřeží, o rok později i východní. V jeho stopách kráčeli neohrožení kapitáni zvučných jmen: John Ross, William E. Parry, John Franklin a Roald Amundsen. Při hledání splavných cest v arktických mořích prozkoumali i pobřeží Baffinova ostrova. Později přišli lovci velryb a misionáři.
Mořeplavce, obchodníky a duchovní nyní střídají horolezci Glowacz a Jasper – především díky iniciativě amerického fotografa Eugena Fischera. Roku 1992 prošel ostrov pěšky a prozkoumal ho z paluby letadla. Fischer tehdy pod dojmy napsal: „Ve svitu polárního slunce leží ostrov, zapomenutý v čase a nedotčený lidmi. Dvakrát větší než Velká Británie, obr, který skrývá nádherná tajemství. Pobřeží Baffinova ostrova tvoří na severu za polárním kruhem 560 kilometrů divokých fjordů a ledovců, skrývajících jedny z nejvyšších a nejstrmějších skalních stěn na Zemi. [...] Je prostě neuvěřitelné, že v dnešním světě bez hranic stále existuje neprobádaná aréna, čekající na nadcházející generaci lezců.”
Od chvíle, kdy si Stefan Glowacz přečetl uvedené řádky, snil o tom, že Baffinův ostrov jednou spatří na vlastní oči. Když se 43letému profesionálnímu horolezci z Garmisch-Partenkirchen naskytla příležitost, o tři roky mladšího kolegu Roberta Jaspera nemusel dlouho přemlouvat.

Před lety už jednou spojili své síly – aby novou cestou zdolali patagonský Murallón, věčně sužovaný bouřemi. Ve světě lezení bývají považováni za „dreamteam”. Glowacz se na skále pohybuje jako tanečník. Jasper bez zaváhání přelézá křehké ledopády. Oba nasbírali pěknou řádku zkušeností při výpravách do Antarktidy, Grónska, Himálaje a na Špicberky.
Na odlehlém Baffinově ostrově se zatím podařilo vytyčit zhruba tolik cest, kolik jich průměrně napočítáte na jediném větším alpském hřebeni. Jasper s Glowaczem by mohli začít prakticky kdekoli. Jenže oni chtějí víc – tu nejvyšší, nejstrmější, nejhladší a nejodlehlejší stěnu – ovšem pořád dostatečně strukturovanou, aby ji bylo možné překonat sportovním lezením, bez technických pomůcek. Lano a skoby jim mají sloužit jen k jištění, jinak se jejich prsty, paže a nohy smí dotýkat pouze skály. Do Arktidy se lezci koneckonců vydali s úmyslem napsat novou, byť zdánlivě malou kapitolu v dějinách vrcholných sportovních výkonů.
Nejprve se ale musí smířit s pětidenní aklimatizací v Pond Inlet. Musí si zvyknout na chlad, roztřídit 750 kilogramů vybavení a získat maximum informací – o nejlepší cestě na jihovýchod, podél pobřeží ke skalám zátoky Buchan Gulf, z lezeckého hlediska slibné už při pohledu na mapu, a nakonec až k osadě Clyde River.

Pokud jim to dovolí čas a tající ledy, chtěli by Jasper s Glowaczem během poslední etapy prozkoumat horolezecký potenciál hluboko zaříznutých fjordů, které dosud unikaly lidské pozornosti.
Ani ti nejzkušenější z inuitských lovců se nikdy neodvážili tak daleko z Pond Inlet. Podivínským hostům přesto výrazně pomohou. Skloněni nad mapou probírají vlastnosti ledu v zimě, tloušťku ker, rozsah zalednění. Inuité mají pro soubor takových vědomostí samostatný pojem: „Qaujimajatuqangit“. Zkušenosti si předávají z generace na generaci, dokonalá znalost ledu je klíčem k přežití. Glowacz s Jasperem by nejraději se psím spřežením pronikli až k fjordům, lemujícím východní pobřeží Baffinova ostrova. Realita života mezi Inuity se ale za poslední století poněkud vzdálila představám evropských dobrodruhů. Lovci se zasněženou krajinou prohánějí na těžkých sněžných skútrech. Na tradičních dřevěných „Qamutiiks“, saních se sanicemi volně svázanými s příčníky, které lépe odolávají nástrahám ledu, již převážejí jen náklad.
Glowacz, Jasper a jejich kolegové, zabalení v péřových bundách, s palčáky na rukou, čepice naražené hluboko do čela, sedají do „Qamutiiks“, místo psů je ale potáhnou sněžné skútry. Čeká je mrazivá, obtížná cesta. Ledové kry, hnané větrem a mořskými proudy, tvoří metrové popraskané duny. Saně na nich velmi snadno ztrácejí rovnováhu.
Po pěti dnech konvoj horolezců doráží do zátoky Buchan Gulf. Zátoku zmapovala jistá britská expedice v roce 1937.
Obří stolové hory vrhají stíny na led. Zamrzlou zátoku lemují temné nedostupné stěny. Do vnitrozemí vybíhá pětice zkroucených fjordů jako prsty obří, revmatem sužované ruky.
Přímo u ústí zálivu se tyčí skalní masiv The Bastions, gigantická žraločí ploutev trčící kolmo z ledu. Jižní stěna vypadá, jako by ji někdo ohladil smirkovým papírem. „Opravdový klenot,“ pochvaluje si Robert Jasper.

Co horolezce čekalo na vrcholu? Proč jim samotný výstup nakonec připadal tou lehčí částí výpravy? To vše a mnohem více v dubnovém vydání časopisu GEO!

Autor: Tom Dauer