Portugalsko

NP Peneda-Gerês

Osamělý skvost

„Možná se to tak odehrálo, tehdy s tím vlkem. O řadu let dříve. Dokázal někdy někdo opak? Už večer, vypráví se, pronikalo jeho vytí až pod střechy vesnických domků, přicházelo z hor do údolí, blížilo se víc a víc, kulminovalo v hrozivé árii a pak ztichlo. Jindy vesničané našli roztrhané kozy. Zakousnuté a rozervané od krku dolů. Aspoň to nepostihlo žádného z obyvatel Soaja. Odporné skutky vlkodlaka, říkalo se, ale kdo z nich se za úplňku proměňoval ze sedláka v bestii?“
Miguel Faria miluje takové historky. A když je tento mladý muž vypráví, sám si vlastní povídání vychutnává. Je pozdní odpoledne a Faria sedí v hostinci Marie Soaresové, své mateřské přítelkyně. Do oken buší silný hustý déšť, s přicházejícími hosty proniká dveřmi vlhký vítr. Kde je právě tajemněji? Venku, nebo tady mezi těmito lidmi? Faria si přisedá blíže a blíže ke svým posluchačům, funí a supí chlupatými nozdrami a předvádí naslouchajícím své předloktí - pod rukávem košile čouhá porost hustý jako kožich. A Fariův obličej připomíná úšklebek Jacka Nicholsona ze slavného Kubrickova filmu Osvícení.
Povídačky o vlkodlacích patří mezi oblíbené příběhy Miguela Farii a rád si s nimi své hosty dobírá. „Ještě víc své krajany,“ říká. „S jejich pověrčivostí a bohabojností! Ti by sypali sůl do všech koutů svých domů, jen aby si udrželi od těla duchy všeho druhu.“ Je to všechno směšné, až na jednu výjimku: U stařeny ve vesničce Terras de Bouro si není jistý, ta se chová podivně. Nikdy přes den nevychází z domu, s nikým nemluví. Šeptá se, že je čarodějnice. Důkazy? Faria žádné nemá. Jen ten nedobrý pocit.
Lokální patriot a komediant zdejších hor. Bez Miguela Farii se neobejde nikdo. Každopádně ne ten, kdo v Peneda-Gerês hledá průvodce. Protože bez něj nic netušící cizinec ve stále ještě velice nedotčeném portugalském národním parku nedojde daleko. Vyhlášen byl roku 1971 s cílem chránit půdu, vodu, flóru a faunu před vlivy civilizace. Opravdu: V mnohých částech parku lze snadno zabloudit. Jen málo stop lidské přítomnosti, žádné ploty, žádné stožáry elektrických vedení nebo telefonu. Jen hory, žulové pahorky, lesy. V téhle divočině nevysadila lidská ruka žádný strom a žádný strom člověk neporazil. Který z nich za desetiletí ztrouchnivěl, ten jednou strhne k zemi vítr. Zůstane ležet a bude další desetiletí zmírat. Prales je plný různých druhů dubů, tisů, bradavičnatých bříz a cesmín. A všude vřes, hlodáš, různé lilie a kapradiny.
A voda. Pramení v lukách, na cestách tvoří kaluže, ze kterých mohou být během několika hodin nepřekročitelná jezera, prosakuje nepromokavou bundou a stoupá podrážkami bot. V kaskádách skáče přes kameny, sbírá se v potoky a řeky. Zdejší vysočina zažívá ročně více než 130 deštivých dnů. Hned za Soajo, vesnicí, kde se Faria setkává se svými hosty, začíná původní lesní společenství. Se strašidly, duchy, zjeveními, mystérii a nevysvětlitelnými fenomény. Kdo ví opravdu jistě, že zvíře, které se mihlo za vlhkým závěsem stromů, je canis lupus signatus – iberijský vlk, a ne vlkodlak? Kraj je příliš strašidelný – jako zakletý. Na horách a v údolích se to hemží vílami, skřítky a temnými bytostmi, jak tuší krajané Miguela Farii. Režisér Peter Jackson mohl svého Pána prstenů klidně namísto na Novém Zélandu natáčet v Peneda-Gerês.

Autor: Judka Schrittmatterová