Poušť Namib: Někdo to rád HORKÉ (3)

Poušť Namib

Někdo to rád HORKÉ (3)

Jaimie Adelson, mladá Američanka, která ve stanici Gobabeb vyučuje pouštní ekologii, přesně ví, kde a kdy lze pouštní specialisty nejlépe nalézt. Za ranního šera překračuje řeku Kuiseb a s obtížemi stoupá na dunu, která se před výzkumnou stanicí tyčí jako gigantická vlna na přídi lodi. Na vrcholu se usadí. Odtud může v jemném písku číst jako v novinách, co se v noci stalo. Tenounkou stopu po sobě zanechal například brouk druhu Lepidochora kahani. Tento černý brouk, který vypadá jako plochý hnědý knoflíček u košile, si z písku troufne vylézt pouze potmě, kdy na povrchu duny souběžně se směrem větru vyhrabává žlábek. Jakmile od Atlantiku opět zavane chladná mlha, jak se v oblasti Namib stává často, usadí se na žlábku kapičky – a brouk je vysaje.

Ještě rafinovaněji se místnímu klimatu přizpůsobil sběrač rosný (Onymacris unguicularis). Tento zvláštní potemník vyleze v nočním chladu na hřeben duny, postaví se na hlavu a natáhne nohy do výšky. Když kolem táhne mrak mlhy, srážejí se na těle brouka kapičky vody a přes rýhovaný chitinový pancíř proudí dolů – přímo do jeho úst. Tímto způsobem může za jedinou noc přibrat až 40 procent hmotnosti. Spočítali to vědci ve stanici Gobabeb při jednom kuriózním experimentu, když zvážili stovky sběračů před „stojkou“ a po ní. Pokud bychom srovnali pijáckou výdrž brouka a člověka, například Jaimie Adelsonové, musela by vědecká pracovnice vypít 20 litrů najednou. V lidském břiše ovšem chybí zásobní nádrž srovnatelná s tou, v níž potemník sběrač svoje zásoby ukládá.

Gekon

Široká stopa končí nepatrnou hromádkou na svahu duny. Adelsonová k ní přijde, sáhne dovnitř – a vtom drží mezi prsty štíhlé zvířátko: gekončíka nočního Palmatogecko rangei. Má obrovské oči, téměř průsvitnou kůži a mezi prsty u nohou jakési plovací blány – něco, co je v poušti evidentně zbytečné. Ale příroda se nemýlí. Tento lovec brouků sleduje svou oběť skrytý pod písečným povrchem. Blány mezi prsty zajišťují, aby nezapadl, a dlouhý jazyk udržuje oči v čistotě jako stěrač. Když se kolem kmitne možný oběd, vymrští se jazyk vpřed a gekon se hbitě zahrabe zpátky do písku, přičemž blány používá jako lopatky.

A jak pouštnímu horku unikají savci? Jaimie Adelsonová například ví, že liška chama vychází na lov pokud možno jen v noci a loví malé savce nebo sbírá plody. Pokud se do své nory nestihne vrátit před východem slunce, vyzařují její velké uši teplo a světlá srst odráží záření. Veverky kapské používají vlastní ocas jako slunečník. Přímorožci, kteří se neumějí zahrabat ani zastínit sami sebe, a jejich tělesná teplota tak někdy dosahuje až 45 stupňů, mají k dispozici komplexní systém chlazení těla: Pokud ze srdce ve směru k mozku zvířete proudí příliš horká krev, dýchá oryx rychleji. V nosní dutině je zvláštní klubíčko cév, které funguje jako výměník tepla, díky němu se krev směřující do mozku ochladí. Termoregulace, ke které se uchylují vědci zabývající se životem pouští, pokud se nemohou zchladit ve vodách řeky Kuiseb, působí ve srovnání s tímto úžasným vynálezem téměř primitivně: světlé oblečení, klobouk proti slunci a láhev s pitím. Ředitel stanice Gobabeb Joh Henschel je však optimista: „Jednou,“ říká s úsměvem, „vyvine evoluce něco vhodného i pro náš druh“.