GEO - Nový pohled na náš svět

Poušť Namib

Někdo to rád HORKÉ (2)

Meroles

„V poušti přežije ten, kdo se jí vyhýbá.“ Touto větou popisuje tajemství pouště Namib Joh Henschel, ředitel a vedoucí výzkumu ve stanici Gobabeb. Neboť stejně tak jako se on celý den pouze pomalu pohybuje mezi kancelářemi, přemýšlí především v blízkosti ventilátoru a pije co nejvíce čaje, vyvíjí každý z obyvatelů pouště svou vlastní strategii, jak co nejsnesitelněji trávit čas: vyhnout se horku, které rozechvívá obzor, najít úkryt s vhodným mikroklimatem, využít každou kapku vody – v časovém horizontu dnů, měsíců i let, podle konkrétního druhu. Trávy rodu Stipagrostis, které po dešti propůjčují okolí stanice Gobabeb zelený třpyt, by bez zásob tekutin v kořenech byly ihned spáleny sluncem. Jejich semena bez potíží odolávají horku a slunečnímu záření několik měsíců, aby pak během několika dní vyklíčila a vypučela.

Podobnou strategii přežití používají podivuhodné útvary, deroucí se ven z půdy mezi chomáčky trávy, podobající se mramorovaným bonbonům: jsou to listy tzv. „živých kamenů“, naplněné vodou až k prasknutí. Žluté nebo bílé květy vyrážejí od května a celá poušť Namib je tečkovaná jejich zářivými chomáčky. I obal jejich semen může přetrvat celé roky, dokud dávka deště nespustí komplexní mechanismus, který je donutí otevřít se a nechat vyplavit stovky semen.

Zvířecí triky

V období dešťů čekají trpělivě na správný okamžik, kdy se mohou ukázat v oblasti Gobabeb také některé druhy z živočišné říše – dodnes není ani samotným zoologům jasné, jak tento časový bod určují. Několik dní po koupeli ve vodách řeky Kuiseb objevují vědci v jedné louži čerstvě vylíhnuté miniaturní korýše − lupenonožce (Branchiopoda). Ti musejí ve stádiu vajíčka přečkat mezi suchem rozpraskanými hroudami v říčním korytě dva roky do další záplavy. Na břehu v rašícím houští zase najednou poskakují švitořící skřivani dunoví. Joh Henschel s napětím čeká, zda se za antilopami skákavými opět připlíží hyeny skvrnité. S těmito šelmami se ekolog v oblasti Gobabeb naposledy setkal při příležitosti své disertační práce koncem nadprůměrně vlhkých 70. let – od té doby je však už neviděl.

Na rozdíl od některých sezónních zvířecích obyvatel provozuje většina pouštních druhů hru na schovávanou před sluncem po celý rok: lišejníky a různé porosty s tlustými listy se usidlují ve stínu skalních bloků, pod stromy nebo v mezerách mezi kameny. Obyvatelé dun, například brouci nebo drobní ještěři, se hbitě ponořují do písku, pokud je pro ně povrch ve dne příliš horký nebo v noci příliš chladný. Zmije zakrslé se zase plazí svým charakteristickým bočním pohybem nejraději pod tzv. detritem: malé suché částečky listů a trav, které vítr zavane do koryta dun nebo pod houští, jim poskytují stín i maskování zároveň. Pouštní ekologové pro detrit používají slangový název „broučí müsli“ – protože rostlinné zbytky, které stojí na samém počátku potravního řetězce živočichů v poušti Namib, jsou základem druhové rozmanitosti. Detrit je zdrojem potravy pro nejméně deset různých druhů rybenek včetně larev, které díky zvláštním bakteriím v zažívacím traktu mohou bez problémů zpracovávat celulózu. Od nich to odkoukali brouci a pavouci, kteří na druhé straně slouží jako potrava pro ještěry, a ti zase často končí v žaludcích hadů nebo lišek. Pokračování

Pokračování

Fotoshow Namib

  • Přidat záložku ke stránce:
  • Firefox
  • IE
  • del.icio.us
  • Mister Wong
  • Yahoo MyWeb
  • Taggle
  • Google
GEO International