„Stále znova,“ říká Dawson, „žasnu nad tím, jak rafinované principy modelují život v tak malé tůňce.“ Každý nově objevený div s sebou přinese příval nových otázek. Jedna z Dawsonových kolegyň tak právě zkoumá, ze kterého zdroje medúzy čerpají větší díl energie: z ulovených korýšů, nebo ze symbiotických řas? Analyzovala kvůli tomu natrávený obsah několika desítek medúz. Další z odbornic dlouhodobě sleduje proměnlivost chemického složení vod tůně. Tři z biologů plánují pomocí laserů zmapovat pohyby celého hejna krasavic z rodu Mastigias. Kde jinde na ně čeká srovnatelný oceán – obývaný navíc tak zajímavým druhem? Medúzy totiž sice patří k evolučně nejstarším mořským tvorům, ale zkameněliny jejich rosolovitého těla jsou nesmírně vzácné. Tůň uprostřed pralesa je z vědeckého hlediska přímo dokonalá. A ještě lépe: existují její věrné kopie.
O dva dny později, o 20 kilometrů dál na severovýchod souostroví Palau. Deštným pralesem pochoduje karavana potápěčů. Náš tým se prodírá houštím, hlubokými stržemi a přes příkré hřebeny. Každý má na zádech zhruba 20 kilogramů výstroje: láhve se vzduchem, měřicí přístroje, hadice a nádobku na vzorky, ploutve a přídavné olověné zátěže.
Blíží se poledne, vzduch zhoustnul jako sirup. Každý krok si žádá soustředění, pod podrostem se ukrývají dýky a ostří z deštěm omletého vápence. Stromy skýtají jen velmi zrádnou oporu: kůra některých z nich vylučuje jedovaté silice. Zhruba po hodině dosáhneme, zborcení potem, cíle. Mezi skalami, cizopasnými fíkovníky a pandány se leskne hladina Uet era Ngermeuangel, „Velkého medúzího jezera“. Jak jméno napovídá, vynalézaví živočichové z rodu Mastigias osídlili i toto jezero – a tři další tůně na souostroví. Dawsonův terénní vědecký institut má rázem hned pět laboratoří, ve kterých může studovat průběh evoluce.
Srovnání jednotlivých populací medúz vědcům dává možnost nahlédnout do minulosti, ale i do budoucnosti. V každém z jezer medúzy vypadají trochu jinak, v každém se vyvinuly do zvláštního poddruhu. Genetické analýzy potvrdily, že všechny pocházejí z původní oceánské formy Mastigias papua.
Když slanovodní jezírka vznikala, společný prapředek patrně jednotlivá oka v džungli osidloval v několika vlnách. Nejprve pravděpodobně obsadil hlubší jezera, dříve zaplavená vodou, na mělčí došlo až později.
Každý z poddruhů na podmínky zajetí reagoval jinak, každý vykročil jiným směrem vývoje. Vědcům se dnes otevírají nevídané možnosti srovnání. Kolegové z jiných oborů jim mohou jen závidět – třeba paleoantropologové a specialisté na evoluci člověka všechny naše předky od Australopitheca afarensis až po Homo erectus vedle sebe v živoucí podobě nikdy neuvidí.
A skutečně: ze střípků jednotlivých jezer postupně vzniká živý, celistvý obraz. Začínají být jasně patrné určité trendy, nabízejí se přiléhavé paralely. Chapadla se zkracují, mizí pigment, většina jedinců dosahuje omezeného vzrůstu – a začíná se pohybovat v hejnech. >>> Kompletní kolekce unikátních fotografií
Autor: Lars Abromeit
|
