Na ostrůvcích života izolovaných od okolního dění běží biologický čas nevídaným tempem. Najít podobný miniaturizovaný model největšího ekosystému planety – oceánu – je prakticky nemožné. O to větší nadšení pak vědcům způsobuje Ongeim`l Tketau.
Dosud odborníci na celém světě popsali pouze cca 200 slanovodních jezer, významnou část z nich na souostroví Palau. V místním krasu se jich skrývá přes 70. A každý rok Michael Dawson s kolegy z Coral Reef Research Foundation se sídlem v Kororu, jediném větším městě Palau, prozkoumají další. Tajemnou, dosud neprozkoumanou černou skvrnu na zelené peřině pralesa obvykle objeví při průzkumném letu.
Jezera vznikla v období pleistocénu, na jehož konci se Země po delší době oteplila a ledy pomalu roztály. Tehdy, před 15 000 lety, začala stoupat i mořská hladina. Voda se nesčetnými puklinami v porézním vápenci drala do nitra ostrovního světa Palau. Údolí a kaňony ve vnitrozemí se plnily, dokud se zhruba před 5 000 lety hladina moře nezastavila na dnešní úrovni.
Mořská voda ještě stále proniká skulinami do jezer, příliv jezera doplňuje. Jako ekosystém se však většina palauských slanovodních jezer uvěznila – organismy, kdysi zanesené z širého moře, již nikdy nenašly cestu ven. V izolaci musely najít nový způsob, jak přežít – až postupně vznikly nové druhy.
„Každé jezero je mikrokosmos,“ vysvětluje Michael Dawson. Některé z těchto světů jsou tak velké a složité, že je obývají i žraloci, barakudy a kranasi. V jiných naopak vědci narazili pouze na řasy, bakterie a drobné korýše. Náhoda v některých jezerech svedla dohromady tvory ze zcela odlišných částí moře – obyvatel mangrovových lesů a lovce z modravých hlubin širého oceánu. Vznikla nevídaná nepřátelství, vyvinula se nečekaná symbióza. Evoluce znovu rozdala karty lovců a kořisti, hostitelů a parazitů.
Zhruba 20 procent druhů zastoupených ve slanovodních jezerech se vyskytuje pouze tady – a nikoliv v oceánu. Každá mořská houba, každá ryba, každý měkkýš z těchto slaných biotopů by stál za samostatný výzkumný projekt. Dnešní potomci někdejších nedobrovolných přistěhovalců z širého moře toho totiž mohou spoustu prozradit i na své oceánské příbuzné.
Na jednoho z nejkrásnějších endemitů se zaměřila i šestice vědců, tvořící jádro expedice GEO na Palau: medúzu z Ongeim`l Tketau.
Hejno se rozplynulo v hlubinách – stejně jako slunce, které před víc než hodinou zmizelo za obzorem. Stíny se rozmazávají, hladina laguny se uklidňuje a brzy se v ní zrcadlí první večerní hvězdy. Z korun stromů, sklánějících se nad jezerem, vzlétá několik kaloňů. Krouží piruety nad Ongeim`l Tketau, svým jevištěm.
Dawson si jich nevšímá. Nezaznamenal ani, že konečně částečně povolilo horko – ani že žezlo vlády nad ostrovním pralesem převzali noční tvorové. Je příliš unavený, příliš žíznivý. A hlavou se mu rojí příliš otázek. Na umělých plovácích se s jednou kolegyní plaví po hladině, odebírají vzorky z větších hloubek. Vědec by chtěl porozumět rozdílům v koncentraci klanonožců, hlavní kořisti medúz, v různých částech jezera. „Práce je to jednotvárná,“ přiznává Dawson, „ale alespoň při ní můžu přemýšlet.“
Jak si život v Ongeim`l Tketau vůbec vysvětlovat? První kamínky do mozaiky vědci už nalezli. Zjistili, že lagunu obývá na 15 milionů křehkých krásek – velikost populace může ale z roku na rok dramaticky kolísat. Vědí také, že sledované medúzy patří do řádu kořenoústek; Dawson vychází z toho, že se jedná o nový poddruh druhu Mastigias papua, hojně zastoupeného ve vodách Tichého a Indického oceánu.
Podle datace usazenin na dně Ongeim`l Tketau vyplavil oceán první medúzy do jezera nejdříve před 10 000 lety. Našly tu nový, lepší svět: bez konkurentů, bez větších, predátorských ryb a mořských želv. Bez zrádných mořských proudů, zato plný drobných korýšů sloužících jako zdroj potravy, kteří sem rovněž pronikli skulinami ve vápenci. Jinými slovy: Nalezli ideální ekosystém, ve kterém se mohla nerušeně rozvinout populace čítající odhadem 15 milionů jedinců.
Novému prostředí se medúzy dokonale přizpůsobily. Zkrátila se jim chapadla, proti oceánským příbuzným jsou menší a nevýrazně zbarvené. Proč – to Michael Dawson zatím není schopen říci. Pracuje s hypotézou, že tvorové pro sebe objevili výhody úspor energie.
Dlouhá, rozvětvená chapadla oceánských medúz v moři pravděpodobně usnadňují manévrování v silném proudu. V klidných vodách Ongeim`l Tketau ale podobná kormidla znamenají pouze přítěž. S celkovou velikostí organismu rostou i nároky na látkovou výměnu. Ušetřenou energii medúza v malém, před predátory bezpečném jezírku dokáže využít mnohem lépe. Modrobílé zbarvení mohlo původnímu druhu Mastigias papua sloužit na širém moři jako maskování. V jezeře ale zbarvení není k ničemu. „Možná tu dokonce škodí,“ domnívá se Michael Dawson.
Medúzy rodu Mastigias se totiž neživí jen lovem korýšů. Podobně jako koráli a někteří mořští plži si v tkáních pěstují řasy, které je na oplátku neustále zásobují živinami – cukry z fotosyntézy.
Tyto „záhonky“ potřebují sluneční světlo. Na širém moři dokážou paprsky často proniknout do značné hloubky. Voda Ongeim`l Tketau je ale mnohem kalnější. Kdyby se medúzy v laguně nezbavily původního zbarvení, řasy by ve stínu postupně zašly.
Chraň zeleň ve vlastním těle, jinak zahyneš! S podobnou situací se medúzy obývající širé moře neměly možnost setkat. Teprve v nové domovině zahalené temnotou se ze zásady stal zákon rozhodující o vítězích a poražených medúzích dějin; zákon, který se neobešel bez následků.
Medúzy v tůni Ongeim`l Tketau to během generací dotáhly v pěstování řas k mistrovství. Celý den se hejno prohání tůní a hledá ideální místo na slunci; ve stínu se zdržují, jen když opravdu musejí. Neposednost má i další příčinu: V temnotě u břehů na medúzy číhají Entacmaea medusivora, mořské sasanky medúzožravé. >>> Kompletní kolekce unikátních fotografií
Autor: Lars Abromeit
|
