Golden Lion Tamarin Project: Lvíček zlatý na pokraji vyhubení

Golden Lion Tamarin Project

Lvíček zlatý na pokraji vyhubení

Záchrana opic v Brazílii

Lvíček zlatý (Leontopithecus rosalia) lidským přičiněním málem vyhynul. Své síly naštěstí spojily zoologické zahrady na celém světě a ze skupiny 69 malých šplhavců odchovaly novou populaci. Před opětovným vypuštěním se však zvířata musela nejprve naučit životu v divočině. Nadějná prozatímní bilance příkladné záchranné akce: dnes svůj původní domov v pobřežním lese Brazílie opět obývá kolem 1300 trpasličích primátů.

Lvíček zlatý - první setkání

KOLIBŘÍKŮM už den dávno začal. Drobouncí ptáci krouží jako čmeláci kolem mimózy a svými dlouhými zobáky sají nektar z jejích květů. Na jedné z větví se pokyvuje motýl rodu Morpho, aby si v prvním slunečním světle osušil křídla zvlhlá mlhou. Otvor v kmeni stromu dobré tři metry nad ze-mí, zřejmě dutina po datlovi, však zatím stále zeje černotou a tichem.

Najednou se objevuje nadpřirozené zjevení. Z díry vykukuje psí čumák a nad ním soví oči, ověnčené lví hřívou. Celý obličej není větší než dětská pěst. Hned nato strašidlo mizí. O chvilku později skřítek přece jen vychází ze svého doupěte, oblečený v červenozlatém kožíšku, půvabný a mrštný. Tři až čtyři bleskové skoky, které lze zaznamenat pouze díky ocasu zářícímu jako ohon komety, a zvíře sedí na místě, kde předtím odpočíval motýl. Cvak – a po ránu strnulý motýl je pryč. O okamžik později ještě modře třpytivá křídla kmitají mezi drápky a pak zmizí v tlamičce obyvatele dutiny. Prozrazuje ho rychlost opice − je to lvíček zlatý (Leontopithecus rosalia).

Směsice jeho tvarů zmátla už Antonia Pigafetta. Kronikář mořeplavce Ferdinanda Magellana popsal roku 1519 nádherná malá zvířata, která poskakovala v korunách stromů na jižním pobřeží Brazílie, jako „hezké, opičí kočky, které vypadají jako malí lvi“.
Tento dojem se odráží i v dnešních názvech jednotlivých forem lvíčků: lvíček zlatý, zlatohlavý, černolící a černý. Všechny náležejí ke kosmanovitým − čeledi nejmenších primátů na světě, často zvaným drápkaté opičky. Lvíček zlatý přitom s průměrnou délkou těla 25 centimetrů (bez ocasu, který je ještě jeden a půl krát delší) patří k těm větším z nich.

Mata Atlântica: Torzo pralesa

V Pigafettově době před půl tisíciletím mohly pobřežní prales Mata Atlântica obývat až miliony lvíčků. Deštný les na brazilském pobřeží Atlantiku se rozprostíral od Uruguaye na mírném jihu až k řece Rio Pindare na tropickém severu na ploše milionu kilometrů čtverečních, což zhruba odpovídá rozloze Egypta. Dnes se tento biotop, ačkoli je jedinečný endemickou faunou a flórou, kvůli tlaku lidské populace smrštil na ubohý zbytek pěti procent někdejší rozlohy – a s ním také stav lvíčků.

Osudem se však lvíčkovi stala nejen ztráta životního prostředí, ale i jeho tajemný vzhled. „Minia-turní lvy“ si od 16. století oblíbila evropská aristokracie a později i brazilská smetánka. Chytali se po celých houfech a chovali jako exotičtí domácí mazlíčci. Lvíček je učenlivý, krotký, váží pouze půl kila, a navíc je užitečný všežravec. Kromě ovoce, květů a nektaru zhltne také myši, červy, pavouky a hmyz.

Na konci 60. let minulého století už nebylo pro trh se zvířaty co chytat – a to včetně pokusných la-boratoří a zoologických zahrad, které se do té doby o chov druhu Leontopithecus rosalia nezajímaly. Stál lvíček zlatý před vyhynutím?