Migrace

Když jeřábi táhnou

Ve volných formacích se snášejí k zemi. Po celých tuctech se přibližují ze všech světových stran a dosedají na břeh. Stovky jeřábů popelavých odpočívají, shromažďují se na mělčinách, hledají potravu a za tlukotu křídel vydávají troubivé volání. Tvoří ale pouhý předvoj masového exodu. Každou minutu přibývají další a další a celá krajina zní jejich pronikavým křikem.
Tu a tam se některý z nich narovná a natáhne krk. Dospělí měří 130 centimetrů, tolik, co osmileté dítě. Rozpětí křídel dosahuje více než dva metry. Jeřábi díky nim překonají neuvěřitelné vzdálenosti, někdy i 2 000 kilometrů bez mezipřistání. Za příznivého větru mohou dosáhnout rychlosti až 130 km/h.
Lidstvo odpradávna snilo o schopnosti létat jako ptáci. Hladké překonání všech pozemských překážek má v sobě stále cosi magického. Technický pokrok na tom nic nezměnil. Právě ve světle obrovského úsilí potřebného k sestrojení a vzletu jediného letadla působí ladné mávání křídly ještě záhadněji. Masový tah jeřábů pak inspiroval panovníky, básníky, duchovní i celé národy.
Pro čínskou kulturu jeřáb představuje symbol dlouhověkosti a velké moudrosti. Duše zemřelých odnášeli do záhrobí „nebeští“ či „umrlčí“ jeřábi.
Uctívání se jeřábi dočkali i ve Starém Egyptě. Již před 4 000 lety tak rytci zvěčňovali posvátné „sluneční ptáky“ na hrobky svých panovníků. Významnou úlohu hráli i jako obětina, velmi často ale místo na oltáři skončili na hodovním stole.

Ze zcela jiného úhlu referuje o jeřábech Řek Aristoteles. Upozorňuje na jejich letitý spor s africkým kmenem Pygmejů. Podobný náhled sdílel i římský spisovatel a dějepisec Plinius starší. Ve svém díle upřímně lituje nebohé „jeden palec vysoké africké trpaslíky“, neustále vystavené nájezdům hrdých jeřábů.
V dávných dobách vítali Švédové jeřáby jako první posly jara po dlouhé, temné zimě. „Ptáci štěstěny“ přinášeli světlo, teplo i hojnost potravy.
Štěstí jeřábi přinášeli i v Japonsku. Ještě dnes bývá zvykem předávat si při zvláště významných příležitostech jako je svatba či narozeniny papírovou skládačku jeřába. A podle staré japonské legendy splní bohové tomu, kdo složí 1 000 skládaček origami s motivem jeřába, jedno přání.
Mohutným opeřencům byla přikládána dokonce i schopnost předpovídat počasí. Nutno dodat, že do jisté míry oprávněně. Jejich tažné chování, místo a doba trvání odpočinku skutečně odrážejí aktuální počasí i dlouhodobé klimatické změny.
Günter Nowald se jeřábům věnuje již skoro dvacet let. Pozoroval je v bažinách, rašeliništích a pobřežních mělčinách celého světa. Dokázal by o nich mluvit celé hodiny, a to by se přitom soustředil jen na ty nejzajímavější detaily. Nakonec vše výstižně shrnuje: „Do jeřábů se nelze nezamilovat.“ Zamilovat se? Nowald ale nevypadá jako člověk, který by se vyžíval v otřepaných frázích. Co řekne, to platí. Vysvětluje nám, že pro posedlost jeřáby dokonce existuje i odborný termín: „crane crazy“. Při pohledu či pouhém pomyšlení na jeřáby ho zaplaví pocit štěstí, vysvětluje nám.

Autor: Anke Sparmannová