Globalizace: Vynález zkázy?

Globalizace

Vynález zkázy?

Někteří lidé považují pozdní středověk za dobu nevědomosti a temna. Život byl prý tehdy jednotvárný, šedý a plný strádání. Florentský kupec Francesco Datini by si při takových slovech nejspíš ťukal na čelo. Copak jeho truhly neplní zářivé indické safíry? Copak se ve skladu neblyští zlatá vlákna perského brokátu? A co stříbro z tyrolských dolů? Čínské hedvábí, anglická plst, marocký lak, pštrosí vejce z Afriky, indický pepř a cukr z Damašku?
Kupcova žena obléká plášť z arabské velbloudí vlny a nejlepšího bagdádského damašku. Prsty ji zdobí smaragdy a rubíny z indické Golkondy. Slouží jim ruští a čerkeští otroci – koupení na velkém trhu s otroky na Mallorce po 50 zlatých za kus.
Na Datiniho hrubě otesaném psacím stolku se za 60 let vystřídá 140 000 dopisů. Při vyřizování korespondence musí obchodník projevit široký rozhled i schopnost rychle rozhodovat. V Londýně oslavují vítězství nad Francií – rychle dodejte drahé kameny! V Barceloně chystají knížecí svatbu – sežeňte samet a šperky! Agent z Brugg hlásí záplavy ve Flandrech – utopilo se na 2000 lidí – „počítejte, padre, že podraží vlněná plst.“
Obchodník žije ve věčném stresu. Většinou spí jen čtyři hodiny, pracuje až dlouho do noci a až do úplného vyčerpání. Často po celé dny téměř neopustí psací pult, vynechává i ranní mši. Odpovídá na dopisy, sestavuje plány, uzavírá smlouvy, riskuje, strachuje se, sčítá zisky a ztráty.
Jak vidno – Francesco di Marco Datini, kupec florentský, zbohatlík, povýšený egoista, ale také velkorysý mecenáš, by své, 14. století za provinční a zpátečnické neoznačil. Stejně jako spousta vrstevníků se i Datini opájí duchem doby – duchem převratných změn.
Kupců po celé Evropě se zmocnila zlatá horečka. Nikdy si národy nebyly tak blízké, nikdy na hřbetech soumarů a v lodních trupech neputovalo tolik zboží na takové vzdálenosti. O 600 let později začneme hovořit o procesu „globalizace“. Překonávání hranic, zrychlování komunikace, mohutnění obchodních toků.
Ve 13. století, dlouho před Kolumbem a následnou expanzí evropských mocností, dojde k ekonomické revoluci. Východní polokouli opřede hustá síť obchodních cest, spojující i ty nejvzdálenější trhy. Hřebíček z Moluckých ostrovů putuje 12 000 kilometrů do Skotska. Zlato z jihoafrických dolů zdobí chrámy v Barmě a Vietnamu. S čínským hedvábím se obchoduje v Norimberku. Hanzovní lodě dovážejí ruské kožešiny do jižního Španělska.
Se zbožím putují i lidé. Doba přeje přistěhovalcům. Rumunští barvíři pracují ve Florencii, vlámští tkalci v Anglii. Benátští kupci založili celé kolonie v Konstantinopoli a Levantě. Janovští obchodníci se kolem roku 1300 usazují v jižní Číně. V Ta-tu, dnešním Pekingu, káže katolický biskup. Zřizuje kostel se zvonicí v toskánském stylu. Arabský kupec a pravděpodobně nejslavnější středověký cestovatel Ibn Battuta se v Číně setkává s jistým Maročanem. Později potkává jeho bratra – v západoafrické Mali.
Kolem roku 1390 řídí Francesco Datini z Florencie koncern, sestávající z 82 faktorií a dependencí, obchodních stanic rozsetých od Alžíru po Londýn, od Lisabonu až po Alexandrii. Zdaleka se přitom nemůže rovnat největším obchodníkům své doby – s Medičejskými nebo rody Alberti a Peruzzi nedokáže udržet krok.
Dokonale zachovalá korespondence dokládá, že ve 14. století spolu čile komunikovaly i menší obchodní firmy – čilou výměnu nezastavil mor, války, loupežníci ani mizerné cesty. Předivo finančních a obchodních vztahů spojilo i ty nejvzdálenější kouty Evropy. Volba nového papeže, hrozba hladomoru ve Francii, smlouva mezi křesťany a Saracény, nájezd kyperských pirátů – kupec se dříve či později dozví o veškerém dění známého světa.
Datini reprezentuje novou společenskou třídu. Evropané by mu později říkali gründer, za oceánem přišli s označením selfmademan. Narodil se v rodině výčepního v toskánském Pratu, pravděpodobně roku 1335. Přesné datum ani rok neznáme, neznal ho totiž ani sám Datini. Děti jeho stavu většinou nebyly nikde registrovány.
Kromě neuvěřitelné ctižádosti mu osud do vínku nedal téměř nic. Roku 1348 obchází Evropu černá smrt. Na mor zemřou oba rodiče a dva sourozenci. Patnáctiletý Datini putuje zcela sám do Avignonu, stále ještě honosného, ale rychle chátrajícího sídla papeže.
Jak si opatřil základní kapitál, nevíme. O několik let později již každopádně stojí na vlastních nohou a obchoduje, převážně se zbraněmi. Bez skrupulí zásobuje všechny strany. Šišáky a prsní pancíře pro papežskou jízdu, drátěné košile a holenní pancíře pro potulné žoldnéře.
Obchod se rychle rozrůstá, přibývá další a další zboží – sůl, drahokamy, svaté obrázky, koření, slonovina, kovové nástroje, barviva z Rumunska a především látky. Pestré „portfolio“ bylo ve středověku obvyklé, málokterý z kupců se úzce specializoval.
Datini systematicky hromadí zisk, tu osm procent na pepři, tu 21 procent na hedvábných závojích z Perugie, tu kulatou sumičku z prodeje uměleckých děl. V 35 letech je z něj zámožný muž. Má kromě práce i nějaký soukromý život? Ano, jak píše jeden z přátel, je člověk z masa a kostí, který „okusil veškerých radostí života, nikdy neměl nouzi o ženy a večeřel výhradně pečené koroptvičky.“ Zdálo by se tedy, že mu nic nescházelo ke štěstí. Přesto si jako starý muž poznamená: „osud chtěl, že jsem od narození ani jeden den nemohl být šťasten od rána až do samého večera.“
Roku 1382 se Datini vrací do Itálie, roku 1386 se stěhuje do Florencie, tehdy jedné z kvetoucích evropských metropolí. S o 24 let mladší manželkou Margheritou se nikdy nedočkají potomka. Že by jeden z důvodů melancholie? O to víc si pár dává záležet na vnějším lesku. Za oblečení vydává neuvěřitelné sumy.
Někdy spěchá florentskými uličkami, vysoký, oči hluboko v hladce oholené tváři. Má na sobě modré punčochy a kabát z tmavého ciamboletta, látky z kozí nebo velbloudí vlny. Tu raději zvolí dlouhé šedé mantello, přehoz zapnutý u krku sahající až na zem, tu dá přednost gonelloně, dlouhému kabátu připomínajícímu soudcovský talár. Prý jich má deset – dva z toho kožešinové.