Slovenské kostelíky: Světové dědictví UNESCO

Slovenské kostelíky

Světové dědictví UNESCO

DŘEVĚNÉ SKVOSTY KARPAT

SLOVENSKO- KŘIŽOVATKA KULTUR

Střetávání západní (latinské) a východní (byzantské) kultury v tomto prostoru podmínilo též vznik cenných stavebních památek, které patří do pokladnice slovenského a světového kulturního dědictví. Mezi nejcennější skvosty náležejí dřevěné sakrální stavby, z nichž mnohé jsou chráněné jako národní kulturní památky. Z původního počtu přibližně 300 objektů se jich do současnosti zachovalo na slovenském území méně než 50.

Převážná většina těchto dřevěných kultovních staveb zůstala zachována na severovýchodním Slovensku se slovenským a rusínsko-ukrajinským obyvatelstvem. Symbolem dřevěné sakrální architektury je dřevěný kostelík. Věřící římskokatolického vyznání používají k označení svých svatostánků, jakož i svatostánků východního ritu termín kostel (kostelík). Věřící řeckokatolického a pravoslavného vyznání používají pojmenování chrám (chrám Boží). Slovo „kostel“ je odvozeno z latiny, východní církev je vázána na řeckou církevní terminologii. Mezi lidmi nejrozšířenější označení dřevěných sakrálních staveb v tomto regionu je ale cerkev.

Rusíni

Označuje je mnoho jmen – Rusíni, Rusnáci, Ruthéni, Karpatští Rusíni, Karpatorusové, Uhrorusíni, Uhrorusové, Malorusové, Rusíni-Ukrajinci, Ukrajinci. Podle geografického rozmístění sídel se rozlišuje několik etnografických skupin Rusínů. Podél Čierné a Bielé Tisy žijí Huculové, na Verchovině žijí Bojkové a nejzápadnější část Zakarpatské Ukrajiny obývají Lemkové.
Rusínské nářečí patří do ukrajinské jazykové skupiny a je výrazným identifikačním znakem všech Rusínů, stejně jako bohaté kulturní i společenské tradice a folklor.
Na území nyní obývaném západoukrajinským etnikem žili v minulosti lidé jihozápadní skupiny východních Slovanů, kteří se od 5. století nazývali Venedi, Anti a Sclavi, později se označovali jako Rosi, Rusíni, ruští lidé.
V 6.–7. století začal proces rychlého stěhování východních Slovanů do karpatských oblastí z povodí Dněstru a Prutu, jakož i z oblasti Černého moře. Jejich průnik do tohoto regionu vyvolala zvýšená intenzita nájezdů kočovných kmenů z asijských stepí. Od poloviny 9. století se začal termín „ruský“ používat v mnohem větším rozsahu.

Kyjevská rus

V 10. století vzniká spojením několika východoslovanských kmenů nový státní útvar – Kyjevská Rus. Formuje se východoslovanská etnická skupina, z níž se později vyvinuly tři samostatné národy – moskevský (ruský), ukrajinský (maloruský) a běloruský. Všechny dnešní ukrajinské (ruské, maloruské, rusínské) etnické oblasti byly kdysi pod silným kulturním vlivem národů Blízkého východu, což potvrzují archeologické výzkumy a archivní prameny. V 8. století před Kristem bylo toto území pod značným helénským vlivem. Řekové s územím dnešní Ukrajiny intenzivně obchodovali a zároveň tento region ovlivňovali i kulturně.
Postupně zesílily diplomatické vztahy a obchodní styky Kyjevské Rusi s Byzancí a vytvořily se příznivé podmínky pro šíření křesťanství. Dochází k postupné evangelizaci a bohoslužby se konají ve slovanském jazyce na základě překladů sv. Cyrila a Metoděje.
Jako místa bohoslužby se začaly stavět dřevěné stavby, obyvateli nazývané cerkve. Staly se významnými středisky kulturně-společenského a hospodářského života. Nastal obrovský rozmach písemnictví, malířství a sakrální architektury.

Cyril a Metoděj

Pro šíření křesťanské víry na území dnešního severovýchodního Slovenska měla podstatný význam misionářská činnost soluňských bratrů, slovanských apoštolů a patronů Evropy sv. Cyrila a Metoděje (862–863) v době jejich misijní cesty na Velkou Moravu.

Rok 1054 znamenal rozdělení křesťanstva. Území dnešního severovýchodního Slovenska a západní Ukrajiny bylo podřízené ekumenickému patriarchovi z Konstantinopole. Po rozpadu Kyjevské Rusi v 2. polovině 12. století na samostatná drobná knížectví a po devastujícím útoku Tatarů začíná intenzivnější osidlování severozápadních Karpat včetně území severovýchodního Slovenska východními Slovany. V polovině 14. století zasáhla Zakarpatsko silná kolonizační vlna z oblasti ukrajinského Podolí. V letech 1596–1646 se v rámci brestské a užhorodské unie zformovala tzv. uniatská církev – východní křesťanská církev podřízená římskému papeži. I na Zakarpatsku bylo zřízeno samostatné biskupství.

Pravoslaví

Od poloviny 17. století byli předkové východoslovenských Rusínů-Ukrajinců rozděleni na pravoslavné a tzv. uniaty (katolíky východního obřadu). V roce 1772 se uniaté přejmenovali na řecké katolíky.
V náboženských obřadech není mezi pravoslavnými věřícími a řeckými katolíky podstatný rozdíl. Věřící při bohoslužbách používají církevní slovanštinu (ne latinu), slouží liturgii sv. Jana Zlatoústého (347–497), při přijímání podávají chléb a víno a dodržují starý juliánský kalendář. Následkem používání tohoto juliánského kalendáře narození Krista oslavují 7. ledna, tj. o dva týdny později než podle gregoriánského kalendáře.
Zvítězila lidová tradice dřevěných staveb nad církevními rozpory? Co zbylo z ikon za reformace? A jak vypadá karpatské baroko? To vše a mnohem více v dubnovém vydání magazínu GEO!