Psychologie

Síla optimismu

Jak naše nazírání na svět ovlivňuje realitu

Znáte také onen trik s růžovými brýlemi? Kdo je nosí, vidí všechno pozitivně. Svou budoucnost. Sebe sama. Připadá si atraktivnější, úspěšnější a zdravější než ostatní. Že je to jen klam? To jistě také. Ohromující na tom celém je však to, že pohled skrze růžové brýle skutečnost nejenže vybarvuje v příznivých barvách, ale skutečně ji mění.

Rafinované brýle jsou jedním z triků samotné evoluce. Někomu byly dány do vínku, jiní je získávají postupně. Jedni je nosí stále, druzí zřídka. Nejsou vidět, ale jsou cítit. Říká se jim naděje nebo, chcete-li, víra.
Rodiče, učitelé, filosofové, kněží, politici či ekonomové ji odpradávna vnímají a vštěpují jako hnací životní sílu. Copak se dá bez víry a naděje ráno vstát, vydat se do neznáma, dosáhnout úspěchu a těšit se na radostný život na věčnosti? Svět plný katastrof a nebezpečí se pod rouškou naděje zdá vlídnější a mírumilovnější. Díky ní neztrácíme chuť do života a dokážeme snít.
Jak ale tento přelud funguje? Odkud naděje pramení a kde má své hranice? Její obrovská síla se vymyká běžným laboratorním výzkumům. Nedá se vyvodit z příjmu, rodinného stavu či zevnějšku. Přítomnost naděje se totiž odráží ve zcela obecných výrocích jako: „I v období nejistoty obvykle očekávám to nejlepší.“ Anebo naopak: „Když se v mém životě může něco pokazit, tak se to také pokazí.“ Zní to banálně, ale sebehodnocení tohoto druhu mají až zarážející souvislost se zdravím a pocitem štěstí, s výkonností a průměrnou délkou života. Psychologové se dlouho zabývali spíše stinnými stránkami lidské duše – trudomyslností, neurózami, strachem a agresí. Chtěli pochopit a překonat trýznivé poruchy. „Zdravý optimismus“ mezitím zůstával neprobádanou lidovou moudrostí. Asi až před dvaceti lety se přece jen ocitl v zorném poli vědy. Vědci totiž hledali odpověď na otázku, jak je možné, že někteří lidé jsou i přes krajně nepříznivé životní poměry imunní vůči depresím.
V minulých letech se optimismus stal ústředním tématem mnoha studií. A v tomto ohledu jistě není všem dnům konec. Naděje a víra jsou totiž součástí nové oblasti na poli vědy, a to takzvané “pozitivní psychologie”, kterou v roce 1998 v základních obrysech popsal americký psycholog Martin Seligman.
Klást důraz na to dobré – přesně to je styčný bod optimismu. Náš život je totiž zatížen spíš tím negativním. Katastrofy, zločiny a jiná neštěstí poutají naši pozornost více než dobré zprávy. Náš mozek rozpozná nebezpečí mnohem rychleji než vyhlídky na úspěch, reaguje intenzivněji na nevlídné podněty než na ty příjemné. Strach a opatrnost koneckonců fungují jako jakási naše životní pojistka. Jakožto neustálí společníci však mohou podlomit veškerou naši energii. Tomu se mnozí lidé brání tím, že se povzbuzují jistým „sebeklamem“.
„Pozitivní iluze“, „nadměrný optimismus“, „mylné optimistické závěry“ nebo „nerealistický optimismus“ – tak psychologové nazývají tento fenomén. Na stovkách případů už dokázali, že spoustu věcí vnímáme pozitivněji, než jaké ve skutečnosti jsou. A právě to má prý konkrétní dopad na náš život.
„Rádi měříme dvojím metrem,“ vysvětluje odborník na štěstí Daniel Nettle. „Na sebe sama rádi nahlížíme skrze růžové brýle. A o zbytku světa si pak pomyslíme: To moc dobře nevypadá.“
Co se děje mimo nás, se vymyká naší osobní kontrole. Doufáme, že onemocní spíš ti druzí, že to budou spíše oni, kdo se rozvedou, stanou objetí nějakého neštěstí nebo trestného činu. A domníváme se, že vlastní život máme více méně ve svých rukou. Takový pocit může být sice mámivý, pro naši spokojenost v nejistém světě nicméně enormně důležitý. Nasvědčuje tomu i dlouhodobé pozorování více než patnácti tisíc Britů. To ukázalo, že kontrola nad vlastním počínáním je pro prožitek štěstí dvacetkrát zásadnější než výše příjmu.

Autor: Ines Possemeyerová