Emoce

Láska a vášeň – co se za nimi skrývá?

Dokonce ani pro takového svůdníka jako je on. Přesto si najde vhodnou příležitost. Obloha se zatáhla a spustily se hromy blesky. „Asi sto kroků od nás uhodilo. Koně se vzpínají a má vylekaná spolucestující sebou křečovitě trhne. Vrhá se mi do náruče a pevně mě svírá.“ Bez zaváhání využije příhodný okamžik: „Podvolila se a pak už se jen se zeptala, jak mohu tomu božímu dopuštění tak statečně vzdorovat. Odvětil jsem, že nebe je mým spojencem.“Giacomo Casanova (1725-1798) si vmžiku podmanil srdce své spolucestující. Čím jen byl italský světák a dobrodruh tak neodolatelný? Nelze pominout, že dobře vypadal, byl inteligentní, uměl šarmantně vyprávět a z očí mu šlehaly plameny vášně.
Rozhodující roli při jeho úspěších však sehrál cit pro správný timing. Intuitivně vycítil, že erotické napětí mezi mužem a ženou vzniká převážně v situacích, které jsou vzrušující pro ni. V opeře, na plese, při jízdě na koni nebo právě za bouřky v kočáře. Tímto poznatkem Casanova předčil moderní výzkumy o dobrých dvě stě padesát let.
Dnes již věda ví, kdo byl Casanovovým spojencem. Molekula adrenalinu (z latinského ad = k, renes = ledviny). Tento stresový hormon čeří klidné vody a vyvolává silné pocity. Jeho jediným posláním není připravit nás na boj nebo útěk. „Adrenalin je rovněž hormon zamilovanosti,“ říká Elaine Hatfieldová, americká vědkyně zabývající se mezilidskými vztahy.
Rychlé bušení srdce, návaly pocení a slabost. To jsou symptomy, které se jednou za život projeví skoro u každého z nás. Diagnóza je jasná – vášnivá zamilovanost. Takových případů již byla popsána nekonečná řada. Ať už v malířství, literatuře, hudbě nebo filmu. Žádné jiné emoci se doposud nedostalo tolik pozornosti. A přesto zůstávaly příčiny tohoto neovladatelného stavu dlouho zahaleny rouškou tajemství. Možná se záhadné síly zdály být neuchopitelné, možná převládaly obavy, že by věcný a střízlivý výzkum mohl oslabit jejich čarovný účinek.
V jedné pohádce kdysi spanilá duše musela slíbit, že boha lásky, který k ní přicházel každou noc, nikdy neuzří za světla. Jednou však přece slib porušila, načež Amor procitl a zmizel. Jako by tato pohádka byla varováním, že přímý pohled lásce do očí ji může zničit.
Ale ledy již byly prolomeny. Vědci dokáží pomocí zobrazujících metod proniknout přímo do centra veškerých srdečních záležitostí – do mozku. Sledují transmitery a hormony proudící lidským tělem a snaží se rozšifrovat biochemické látky, které omamují lidstvo již dlouhá tisíciletí.
Začněme ale polibkem. Jako každá správná lovestory. Ústy proudí řeč a dech a skrze ně se také do těla dostává potrava. Jsou branou do našeho nitra. A proto mají metafyzický význam místa, kudy prochází duše. Jak pravil Platón: „Při polibku vstupuje duše do rtů, aby jimi mohla proniknout ven z těla.“ Platonický polibek ovšem sloužil výhradně k duchovnímu splynutí s vyšší mocí, nikoli k naplnění tělesné touhy. Nejinak je tomu i v křesťanství. Líbání kříže, prstenu a relikvií je projevem zbožného přání spojit se s nebeským světem.
Vědci však zaujímají k polibku poněkud světštější stanovisko. Odborníci na chování se domnívají, že dychtivost po cizích rtech pochází od způsobu krmení z pusy do pusy, praktikovaného některými opicemi. Jiní vědci se domnívají, že si naši předci navzájem olizovali z pokožky pro tělo nezbytnou sůl a tento kontakt se jim zalíbil. Sexuolog Ernest Bornemann naproti tomu tvrdí, že líbání bylo vždy spojeno se sexem. Při páření se do sebe partneři zakousli, z čehož se později vyvinulo líbání. A Sigmund Freud se přijímání potravy a smyslnost pokusil spojit. Kojenec se podle něj instinktivně přisává k matčiným prsům a z toho vzniká potřeba orálního kontaktu, kterou se člověk po celý život snaží ukojit polibky.

Autor: GEO