Berlín
20 let od pádu Zdi
Jak se hojí jizva na tváři německého velkoměsta
Zachovány zůstaly pouze dvě z 302 strážních věží, které kdysi obklopovaly Západní Berlín. V jedné z nich dnes v modrém saku sedí Jürgen Litfin (69). Vedle něj stojí figurína ve východoněmecké vojenské uniformě a s helmou na hlavě. Dalekohled v její ruce budí obavy. Litfin vyhlíží z okna přes říčku Sprévu do západní části města. Pohledem přelétne betonárku, nemocnici západoněmecké armády a činžáky s novou růžovou fasádou, které po převratu v roce 1989 vyrostly všude okolo.
„Dřív byl výhled lepší,“ říká.
V době Německé Demokratické Republiky (NDR) tady zabíraly téměř veškeré místo dvě patrové postele. Do věže se vešlo dvanáct pohraničníků. Litfin rád vypráví o tom, jak vojáci občas leželi ve věži tak opilí, že hranice nebyla vůbec hlídaná. Později byli do boje s konzumací alkoholu ve službě nasazeni špiclové státní bezpečnosti. To je ale jiná historie.
V příběhu, který obyvatel Východního Berlína Litfin sám prožil, byli pohraničníci bohužel velice bdělí. „Lumpové,“ jak říká. Litfin je vyučený svářeč a v roce 1981 ho Spolková republika Německo (SRN) vykoupila z politické vazby. Pokusil se o útěk z NDR do SRN. Po pádu Berlínské zdi to byl on, kdo zachránil starou hraniční věž „Kieler Eck“ před stržením a zřídil v ní malé muzeum. Sám jej nazývá svým „příspěvkem k demokracii“. A také je to místo, kde se on sám vyrovnává s nekončícím zármutkem. Tady nahoře každý den vypráví příběh svého bratra Güntera, prvního člověka cíleně zastřeleného úřední mocí na Berlínské zdi, která byla onoho dne v roce 1961 teprve 11 dní stará a měla jenom provizorní charakter.
Autor: Andreas Wenderoth
|
