GEO - Nový pohled na náš svět

Irán

Teherán, město dvojího života

teheran_str_69

„Kam chceš letět zítra?“ zeptal se mě přítel. „Do Teheránu,“ odpověděl jsem. Potřásl hlavou, objednal pivo a přisunul mi je se slovy: „Tak na zdraví! Mohlo by to na delší dobu být tvoje poslední.“
To se ovšem zmýlil. Domácnosti, které mě v hlavním městě islámské republiky hostily, byly alkoholem zásobeny překvapivě dobře. Jednoho z hostitelů jsem se ptal, jak přišel ke všemu tomu pivu, vodce, whisky a vínu. Chvíli zapřemýšlel, patrně si sám tuhle otázku ještě nikdy nepoložil, a pak řekl: „Myslím, že pašování organizuje přímo vláda.“ 
Kdo vlastní domácí bar, bydlí většinou za zdmi, obrostlými popínavými rostlinami – jako Jasmín Zádegí (jméno změněno), zhruba čtyřicetiletá žena z rodiny bohaté nejen na tradice. Teprve včera se vrátila z krátkodobého pobytu ve svém apartmá na Côte d’Azur. Má rozpuštěné vlasy, černé boty na vysokém podpatku a krátké červené šaty s tenkými ramínky, která jí neustále padají. „Dal byste si odpolední drink?“ ptá se. Poté, co nám indický sluha servíruje nápoje, usedáme na verandě s výhledem na bazén. O životě v Teheránu paní Zádegí mluví s otevřeností, typickou pro obyvatele severní části města, kteří za své sebevědomí vděčí penězům, známostem nebo dvojí státní příslušnosti. Kritizuje duchovní a prezidenta Ahmadínežáda – jeho nekultivovanost jí ostatně vadí více než jeho politika. A následně na laptopu ukazuje fotografie přátel. Veselí lidé, ženy bez závojů, a když tak paní Zádegí slyším povídat, mám dojem, že jediné nepříjemnosti v životě obyvatelky hlavního města spočívají v nošení šátku a občasném „podmazání“ policistů, kteří se dříve nebo později objeví na každém větším večírku. 
Sedíme na verandě pár hodin a sluha nám několikrát dolévá. Posléze se ptám, zda nemá strach, že by její majetek někdy mohla ohrozit válka. Dobrá nálada hostitelky okamžitě mizí. „Nebojím se války s Američany,“ odpovídá. „Strach mám spíš z občanské války.“ Propast mezi bohatými a chudými se prohlubuje a zvláště mládež příliš neuznává nějaké hodnoty. „Ale jak by to mohlo být jinak? Od narození se učí obcházet zákony. Jako matka nutím vlastního syna lhát, říkám mu: Když se tě někdo ve škole zeptá, zda doma máme alkohol, řekneš ne. A to je jen jedna lež z mnoha.“
V Teheránu člověk rychle pozná, že oficiálně vyhlašované mravní zásady se v každodenním životě lidí neprosadily. Město mi mnohdy připadá jako podkopaná pevnost. Žádný zákon, žádný zákaz, který by se neobcházel. Ilegálně, zpola legálně a mnohdy s pomocí mile absurdních triků. Jedno odpoledne jsem strávil v umývárně aut, kde se scházela mládež. V bývalém domku hlídače u vchodu byly vyložené ilegálně vypálené kompaktní disky a filmy, před ním na lavičce seděli majitelé aut a čekali, až budou jejich vozy umyté. Přesouvali si sluneční brýle z nosu na čelo a zpět a posléze si začali povídat s elegantně oblečenými děvčaty, která sice nevlastnila žádný automobil, ale přesto se docela samozřejmě pohybovala okolo myčky. Ten den se ale flirtovalo zdrženlivěji a mladí byli opatrnější, protože mravnostní policie v zelenobíle pruhovaných autech začínala zase kontrolovat výrazně častěji než v posledních letech. 
Seznámil jsem se s dívkou, kterou onehdy zatkli, protože nosila kozačky. Na stanici jí policisté ukázali fotografie vojáků z íránsko-irácké války. „Tito muži táhli v holínkách do války,“ křičeli na ni. „A ty se tady takhle procházíš!“ Na mobilním telefonu mi děvče také přehrálo film, který mezi mládeží koloval už několik týdnů: Mladá žena udeří příslušnici mravnostní policie a pak nastoupí do taxíku. O něco později jsem ten klip našel také na internetu. Tam se už dávno uchýlila ta nejživější undergroundová kultura Teheránu. Internet se stal pro vládu dvojnásobnou výzvou. Na jedné straně informuje lidi na celém světě o životních podmínkách a problémech Íránu, na druhé straně Íránci vidí, co je jinde možné. Asi v žádné zemi neexistuje více anonymních blogů než v Íránu. Jsou to tisíce stránek, které se zabývají politikou či právy žen nebo jen vyprávějí o stresu s rodiči. Je to svět nové generace, kterou patrně nikdo nezná tak dobře jako Bozorgmar Šarafeddín, šéfredaktor nejpopulárnějšího íránského časopisu pro mladé. Teď sedí za nevzhledným psacím stolem, v místnosti, která se svými pracovišti, rozdělenými přepážkami, připomíná spíše telefonní ústřednu než redakci. Ve svých 25 letech je žurnalista sám ještě příslušníkem cílové skupiny časopisu a své čtenáře označuje za „třetí generaci“. „První generace,“ vysvětluje, „svrhla šáha, založila islámskou republiku a pak spolu s druhou generací bojovala v íránsko-irácké válce. Ta třetí vyrostla se satelitní televizí a internetem.“ „Podívejte se!“ povídá, jde k oknu a ukazuje na protilehlé střechy. „Všude satelitní antény. A všude počítače. Íránská mládež je v kontaktu s celým světem. Mezinárodní komunikace je největším zázrakem lidských dějin.“ 
Svět dnešních mladých je úplně jiný než svět jejich rodičů. A o tenhle nový svět jde každý měsíc v Šarafeddínově magazínu Čelčerágh (Lustr). O moderní hudbu, o mladé, kteří se kvůli svým mobilům zadlužují, o drogy. Protože i ty se změnily, stejně jako důvody pro závislost. Tisíce mladých v Teheránu dnes nekonzumují levné syntetické drogy jako crystal z pocitu bezvýchodnosti, nýbrž z nudy. „Opium je u nich out. In jsou drogy bez zápachu, protože těch si nevšimnou sousedé.“ 
Šarafeddín ještě dlouho vypráví o třetí generaci. O jejím slangu s početnými západními výrazy, o nepovolených koncertech, o kterých se člověk dozví až těsně před zahájením ze SMS. „Většina mladých v Teheránu vlastně vede dva životy, jeden veřejný a jeden soukromý,“ říká Šarafeddín. „Mnozí ale ztratí přehled o tom, který z nich je reálný.

  • Přidat záložku ke stránce:
  • Firefox
  • IE
  • del.icio.us
  • Mister Wong
  • Yahoo MyWeb
  • Taggle
  • Google
GEO International