GEO - Nový pohled na náš svět

Kuba po Castrovi

S novými silami – ale kam?

Havana

Se směsí naděje a skepse vyhlíží Kuba kongres komunistické strany ohlášený na tento podzim. Je prvním po dvanácti letech a měl by určit budoucí směřování Kuby. Bert Hoffmann, politolog Ústavu latinskoamerických studií v rámci Leibnizova institutu globálních a regionálních studií v Hamburku, analyzuje rozporné signály z Havany v roce jedna po Fidelu Castrovi.
Ve velkém sálu a v 50. roce revoluce: pódium s mikrofonem, dva muži v uniformách a jedno pravidlo − každý smí mluvit o čemkoli po dobu jedné minuty. Ne déle, ale skutečně o čemkoli. Kubánci jeden po druhém přicházejí k mikrofonu, vyslovují se pro svobodný přístup k internetu a skutečnou svobodu názoru, sklízejí potlesk. Jiní chválí revoluci za to, že žádné kubánské dítě nehladoví, na rozdíl od tisíců jiných na celém světě. Jeden z nich přistoupí k mikrofonu a řekne jen jednu jedinou větu: „Mám veliký strach“.
Pódium s mikrofonem na jednu minutu bylo performancí na desátém bienále umění v kubánském hlavním městě Havaně na jaře roku 2009, instalací profesorky havanské vysoké umělecké školy Tanii Bruguery. Performance se stala zrcadlem země, která po půlstoletí „socialismu, nebo smrti“ hledá svou budoucnost. Ani přítomní kulturní funkcionáři nevěděli, zda je svobodná řeč dokladem tolerance kubánské revoluce, nebo naopak antisocialistickou propagandou, kterou je třeba zarazit.
Kubánský stát tápe v nejistotě. Po téměř pěti desetiletích odevzdal Fidel Castro, otec kubánské revoluce, vedení státu do rukou svého bratra Raúla. Ten slíbil kontinuitu a reformy současně. Zcela nepostačující platy v pesos mají opět získat hodnotu, produktivita práce má vzrůst, musí se rozšířit nabídka zboží i služeb, zmizet řada zbytečných zákazů. Starý triumfalismus je prý škodlivý, země potřebuje otevřenou diskuzi o problémech a starostech lidí.
Silná slova. A mnozí na ostrově skutečně spojovali s mladším bratrem naděje. Nakonec to byl Raúl, kdo přesvědčil Fidela v roce 1994, za nejhlubší krize po pádu Sovětského svazu, aby povolil volný trh se zemědělskými produkty, čímž se dramatická situace v zásobování přes noc zlepšila. Fidel ale vzápětí uzdu zase přitáhl. Nyní však, s Raúlem v čele, se zdála možná „čínská cesta“, tedy udržení moci komunistické strany nikoli pouhou obranou stávajícího stavu, ale pomocí hospodářských reforem. Ty jsou naléhavě potřeba. Když si číšník v hotelu na spropitném vydělá v tvrdé měně za jeden den víc než učitel za celý měsíc v pesos, otevírá se ve společnosti, kdysi přivyklé rovnosti, nezhojitelná propast.

Quince

Také společensky se s Fidelovým odstoupením leccos dalo do pohybu. Nový člen ústředního výboru, zodpovědný za kulturu, žádal více kritiky ve státních médiích. Vedoucí svazu studentů prohlásil, že centrálním problémem není kontrarevoluce; studenti prchají do ciziny proto, že nemají žádné vyhlídky do budoucna. Intelektuálové z oficiálních kulturních institucí se dožadovali veřejného vyrovnání se s minulostí.
Ale potom, počínaje jarem 2007, začal aparát šlapat na brzdu. A posléze zařadil zpátečku. Kulturní pověřenec byl odvolán, stejně tak vedoucí svazu studentů. K pákám moci okolo Raúla se dostali veteráni revoluce − třeba 78letý viceprezident Machado Ventura nebo 77letý Ramiro Valdés, zakladatel státní bezpečnosti a dlouholetý ministr vnitra. Jejich logika udržení moci: reformy jsou nebezpečné, Gorbačov a zánik Sovětského svazu varují.
Změní se něco s Barackem Obamou, který politiku USA ve vztahu ke Kubě postupně stáčí na nový kurz − namísto izolace a konfrontace sází na dialog a početnější kontakty? To považují nedůvěřiví funkcionáři za ještě varovnější signály a soudí, že všechno je jen nová velmocenská strategie, usilující revoluci zničit erozí zevnitř. Raúl není žádný všemocný „nejvyšší velitel“, jakým byl Fidel, musí mocenské vztahy ve straně a armádě opatrně vyvažovat. A stojí ve stínu svého bratra. Když Raúl prohlásil, že je připraven s Obamou hovořit o všem, musel strpět, že jej Fidel veřejně opravil: „Raúl byl bezpochyby mylně interpretován. Nikoli Kuba, ale USA se musejí změnit. A nejpozději za osm let bude ve Washingtonu stejně vládnout jiný prezident“.
V hospodářské politice jde tedy zase jednou o recentralizaci, boj proti korupci, kontrolu. Politicky je vyžadována bezpodmínečná jednota aparátu, vedení si nesmí dovolit žádné frakce. Již jen podezření z „reformismu“ může znamenat konec kariéry. V samotné komunistické straně slábnou naděje, že podzimní sjezd povolí otevřenou diskuzi o kurzu po Fidelově éře, nemluvě o generační výměně na špici.
Také performance s mikrofonem na uměleckém bienále měla dohru: bloggerka Yoani Sánchez, která na pódium vstoupila jako první, zveřejnila sestřih videozáznamu události na internetu, načež ji organizátoři akce prohlásili za provokatérku a nepřítelkyni revoluce. Současně ale ministr kultury vzal v ochranu umělkyni, která performanci připravila – kritické umění je prý dokladem životnosti kubánské revoluce. Umělkyně sama dokázala ze všeho vybruslit − poděkovala ministrovi za podporu, všem, kdo hovořili do mikrofonu, za jejich spoluúčast a nezávislým bloggerům za to, že její akci poskytli takovou propagaci.

Kuba - Od Kolumba ke Castrovi

Pohnutá historie karibského ostrova

  • Přidat záložku ke stránce:
  • Firefox
  • IE
  • del.icio.us
  • Mister Wong
  • Yahoo MyWeb
  • Taggle
  • Google
GEO International