GEO - Nový pohled na náš svět

Pokračujeme autobusem na západ – a přenocujeme v Jevlachu, kde je umístěna druhá přečerpávací stanice. Za městem na 234. kilometru ropovodu se už zvedají hřebeny Kavkazu. Dál na západ by nás zítra měla dovézt stará volha, těžká jako tank. Za Jevlachem končí zasolená nížina, krajina se začíná zvedat a dostává první zelený nádech. Kolem silnice se vlní pšeničná pole. Jediný holý pruh značí, kudy v podzemí prochází ropovod.
Na jihu se rýsují třítisícovky Náhorního Karabachu a k linii příměří zbývá jen několik kilometrů. Řidič vypráví o místních horských říčkách.
„Hladiny jsou příliš nízké, protože nám Arméni kradou vodu. Staví přehrady, a vodu přitom nechávají jen volně vsakovat.“
„Proč by to měli dělat?“ ptám se.
„Protože nás nenávidí.“
Nasměruji řidiče na cestu odbočující ze silnice. Ve směru demarkační čáry, kde proti sobě v plné polní stojí ázerbájdžánské a arménské jednotky. Už 14 let se vzájemně provokují. Někdy dojde i na výstřely. Řidič zavrtí hlavou: „Zakázaná zóna.“ Pokračujeme pěšky, černá volha na nás počká na silnici. Po deseti minutách stezka kříží dráhu ropovodu: 284. kilometr BTC. Sedáme si uprostřed pruhu. Když sedíte nad potrubím, cítíte neustálé jemné chvění. Může být vyvoláno jedině prouděním ropy – téměř 1 700 litrů za sekundu. Trávou se prohání vítr.
Náhle se objevuje medvěd – alespoň zdálky tak působí. Obrovský chlap, zabalený v kožichu, k nám z dálky míří, středem pásu ukrývajícího ropovod. Zastavuje se, zarývá do země dlouhou tyčku a pak očichává její konec.
„Kam to jdeš?“ ptá se můj tlumočník Rufat.
„K dalšímu pojistnému ventilu.“
„A na co máš tu tyč?“
„Strkám ji do země. A pak očichám konec. Když páchne po ropě, zavolám, aby ventil zavřeli. Ale to se ještě nikdy nestalo.“ Obr k nám usedá. V obrovských bagančatech, rukavicích a s „kopím“ v ruce vypadá jako středověký zbrojnoš, který zabloudil do špatného století.
Proudění ropy v potrubí kontrolují počítače – a muž zahalený v kožešinách, se zašpičatělou dřevěnou tyčí. Pravidelně očichává 18 kilometrů potrubí. Svůj úsek prochází dvakrát týdně. Po zbytek doby pracuje na svých polích.
„Komu patří půda nad ropovodem?“
„Patří BP,“ odpovídá muž. „Vykoupili to do lidí, 2 000 dolarů za 100 metrů. Dobrá cena, taky ale na pásu nesmíte nic sázet.“ A ne vždy, pokračuje, skončily peníze u majitelů pozemků. „Úředníci je zašili.“
„Prezidentovi muži?“

„ČICHAČ" ZPOZORNÍ. „Náš prezident,“ říká, „osvětluje náměstí a ulice. A zavlažuje pole.“ Pak táhne dál.
Vracíme se na silnici a vyrážíme na sever, směrem ke gruzínské hranici. Silnice se zakusuje do horského úbočí. Mraky vrhají stíny na svahy, pokryté vinicemi. Ženy ve volných šatech, vlajících ve větru, kypří půdu mezi melouny.
Pole střídají holé svahy. Tu a tam navždy zakotvil starý autobus ze sovětské éry. Vraky obývají pastevci, někdy i se stádem koz. Ropovod se od silnice odklání směrem na severovýchod. Na 443. kilometru BTC silnice překračuje hranici do Gruzie. V území nikoho stojí téměř 1 500 let starý skalní klášterní komplex David Garedža. Ázerbájdžánští vojáci užívají některých z místností, zdobených freskami, jako latríny – aby provokovali křesťanské Gruzíny na druhé straně hranice. Volha nás doveze až na hraniční přechod „Červený most“. Most tu překlenuje hraniční říčku, zaříznutou hluboko do krvavě rudé horniny. Ázerbájdžánský úředník listuje mým pasem, dokud nenajde, co hledal.

« < 3 - 4 - 5 - 6 - 7 > »
GEO International