GEO - Nový pohled na náš svět

Druhý den ráno vyrážíme do ropného terminálu Sangachal, ležícího 50 kilometrů na jihozápad od hlavního města: kilometr nula. Rufat Chadšijev, 35letý šíitský muslim, mě doprovází jako tlumočník. Dřív pracoval jako policista. Než udělal jednu velkou neprozřetelnost: Zastavil kličkující mercedes řízený zjevně opilým řidičem. Přitom mohl z poznávací značky začínající sedmičkou jasně vyčíst, že se jedná o některého z prezidentových oblíbenců.
Les starých těžebních věží a ropných kališť začíná už na předměstí Baku − ocelových konstrukcí se tu tyčí tisíce.
Některé z nich čerpají ropu již sto let. Surrealistický les pokrývá rez jako vyrážka. Zakusuje se do koster věží, bují okolo špatně utěsněných spojů, rozkládá potrubí, z nichž prosakuje ropa, a opuštěné vraky cisteren.
Celý Apšeronský poloostrov pokrývá černé, lepkavé bahno.
Na šatech se zachytává mastný prach. Z puklin v zemi prýští zemní plyn, místy šlehají mnohametrové plameny.
Cesta do Sangachalu trvá hodinu a půl. Z pouště náhle vystupují nádrže, zásobující BTC – kruhové a bílé, jako obří žampiony. Terminál se rozkládá na 730 hektarech. Celý obvod stráží elitní vojáci. „To je Alijevova garda,“ vysvětluje Rufat. Zóna s nejpřísnějším režimem. „Protože tady v Sangachalu pracují čerpadla, pumpující dolary.“

DENNĚ DO TERMINÁLU přiteče kolem 900 000 barelů (1 barel odpovídá 159 litrům) z pole Azeri-Širag-Gunešli před pobřežím. Počítá se ale s denní dávkou až 1,2 milionu barelů. Když budeme počítat s konzervativními 70 dolary za barel, obsahují jen samotné zásobníky obřího terminálu nejméně 5,4 miliard barelů ropy o hodnotě 378 miliard dolarů, tedy nepředstavitelných 6,8 bilionu korun. Otázka, co Alijev s příjmy z ropy udělá, vrtá hlavou představitelům řady států. Jedna z odpovědí by mohla znít: válka. Ázerbájdžán patří k zemím, které v posledních letech nejrychleji zvyšovaly výdaje na zbrojení. V roce 2008 obnášely dvě miliardy dolarů, v roce 2007 „pouze“ jednu miliardu.
„Každý ví, že prezident má políčeno na sousední Arménii,“ tvrdí ekonomka Džamila Dalvani při procházce po nábřeží v Baku. „Chce investovat ropné miliardy do dobytí enklávy Náhorní Karabach, obsazené Arménií.“
Karabašský scénář při diskuzích o zahraniční politice v Ázerbájdžánu jasně převládá. V létě 2008 Alijev společně s arménským prezidentem Seržem Sarkisjanem vydali mírovou deklaraci, aby uklidnili sousední státy i mezinárodní společenství. A nedávno deklaraci dokonce obnovili. Že by své plány na vojenské ovládnutí Náhorního Karabachu Alijev ale skutečně opustil, tomu v Baku věří jen málokdo. Při novoročním projevu v roce 2009 enklávu označil za „historické ázerbájdžánské“ území a podpořil nárok svého národa na územní celistvost, „dosažitelnou v případě nutnosti i válečnou cestou“.
BTC do Ázerbájdžánu nepřináší jen peníze. Alijev díky ropovodu může obcházet Rusko – a chovat se tak nezávisle i na politickém poli.
Západ prezidenta toleruje především proto, že USA i Evropa chtějí snížit svou závislost na arabské ropě. BTC může být velmi snadno napájen i z ropných polí v Turkmenistánu a Kazachstánu. Středoasijské zásoby ropy vystačí na celá desetiletí − a klíč k nim má právě Ázerbájdžán. Přílišných zásahů do své výstřední politiky se proto Alijev nemusí obávat.
Hned za mříží obehnaným terminálem Sangachal se ropovod BTC zavrtává do písku, zpočátku pouhý metr hluboko. V taxíku míříme podél tušené linie směrem na jih. Po čtyřech kilometrech silnice míjí žlutě natřené budovy, nad nimiž zapadá krvavé slunce. „To je tábor pro vyhnance,“ vysvětluje Rufat. Děti utečenců z Náhorního Karabachu hrají u plotu tábora fotbal.

« < 1 - 2 - 3 - 4 - 5 > »
GEO International