GEO - Nový pohled na náš svět

Josef Rakoncaj

Rozhovor

J.Rakonsaj_001

S vrcholovým sportem skončil před deseti lety, přesto si ho jako jednoho z mála českých horolezců vybaví i dnes každé malé dítě. Himalájské rekordy Josefa Rakoncaje totiž ne a ne padnout. Za stolem plným šanonů a faktur v turnovském sídle své firmy neudělal ani jeden zbytečný pohyb a mluvil s rozvahou. Co dalšího ho hory ještě naučily?

GEO: Myslíte, že budete za 50 let pro české horolezce stále vzor? Tak jako Hermann Buhl pro Němce nebo Hillary pro Novozélanďany?

Myslím, že ne. Jako sportovec se můžete zviditelnit sportovním výkonem nebo skandálem. Skandály jsem vypustil. Na výkony se rychle zapomene – lidí, co dnes jezdí do hor, jsou svým způsobem tisíce a tisíce. Hillary byl první na Everestu, Buhl byl opravdová legenda, výjimečný člověk. Jako první vylezl na dvě osmitisícovky, připsal si dva prvovýstupy. Maximálně se zviditelnil. Jeho výstup na Nanga Parbat v roce 1953 byl úžasný. Mládež hltala jeho knihy, pro všechny byl vzorem. V 50. letech ty knihy vycházely na západě, o něco později i v Československu. Já sám četl hlavně Buhla a Bonnatiho. Byla to jediná možnost jak získat informace o ryzím dobrodružství.

Dnes si Himaláj přivlastňují horští vůdci ze všech koutů světa a jejich movití klienti. Jsou komerční expedice opravdu tak hrozné?

Mám štěstí, že jsem si stihl včas odlézt to, co jsem si odlezl. To, co se dnes děje v základních táborech, absolutně nechápu. Věčné absurdní hádky mezi expedicemi. Kdo pověsí fixní lana, kdo nepověsí fixní lana, kdo je měl pověsit a nepověsil, kdo má komu zaplatit za výstup po jeho lanech. A lidi, kteří si myslí, že když si výstup zaplatili, musejí se na vrchol dostat děj se co děj.

Jak se může stát, že družstvo cestou nahoru mine několik umírajících z jiné expedice a vůbec jim nepomůže?

Při komerční expedici je jediným mozkem celého stáda na stěně horský vůdce. Často majitel pořádající společnosti. Jeho nezajímá, že tam leží někdo z jiného družstva. Ostatní jen mechanicky stoupají podél fixních lan. Jsou to lidé, kteří nevědí, jak se mají v horách chovat, jak mají druhého jistit, nevědí, že můžou o něco přijít. V komerční expedici jsou dokonale potlačeny mezilidské vztahy i zdravý rozum.

J.Rakonsaj_010

Jenže vysílené parťáky v zóně smrti ponechávají osudu i profesionální horolezci...

To ale mluvíme o zóně smrti. Když horolezec odmítne jít dál po svých, je konec. Můžete mu maximálně dát napít nebo nadechnout kyslíku. Nad 7 200 metrů prostě nikomu nepomůžete. V roce 1996 na Everestu dotáhl Bukrejev v Jižním sedle lidi do stanu a narval je do spacáků. Zachránil pět lidí. To se dá 50 metrů v traverzu. Ve vertikále, v terénu, se nedá dělat vůbec nic. My jsme sebou jednou měli alespoň malou láhev kyslíku, právě pro případ nouze. To bylo na K2 v roce 1983. A skutečně jsme ji použili při záchraně jednoho kluka, který dostal výškovou nemoc. Dneska se nosí spíš přetlakový vak. To je takový vynález, kterým se dá nasimulovat tlak panující ve třech tisících metrech. Limitní čas pobytu v něm jsou asi dvě hodiny. Jediná šance je, že se po nich ten dotyčný spraví a je pak schopen sestoupit sám dolů.

Proč máte vy, extrémní horolezci, tak vyhraněný názor na výstupy s kyslíkem?

Podpora kyslíku snižuje výšku hory o 2 000 metrů. Osmitisícovku degradujete na šestitisícovku. Tu horu nevylezete „pravdivě“. Souvisí to opět s komercí. Dnes se z 95 % leze s kyslíkem, nahoru se chodí normálními cestami a cestovní kanceláře v reklamě hlásají, že třeba polovina jejich klientů vyleze na vršek, čímž získávají další klienty...

Vy jste absolvoval jak mamutí československé expedice podporované státem, tak výstupy malého, elitního týmu profesionálních horolezců – která cesta na vrchol byla snazší?

V 70. a 80. letech jsme do posledního dne před odletem neměli peníze. Bolševici seděli na devizách jako žába na prameni. Na cestě už třeba bylo auto s vybavením a vedoucí najednou pustil informaci, že peníze nebudou. Daleko horší ale byly nervy. Na přelomu 80. a 90. let jsem lezl jako profesionální horolezec s týmem L’Espirit d’Equipe. Sponzoři se o všechno postarali a my mohli jenom lézt.

Než jste se poprvé pokusil o Everest, měl jste za sebou čtyři osmitisícovky a řadu prvovýstupů po celém světě. Většina lidí si na nejvyšší horu světa troufne mnohem dřív.

Jak jsem říkal. To jsou lidi, kteří s horolezectvím nemají nic společného. „Normálkami“ dneska na osmitisícovky chodí turisti. Rekrutují se třeba z pochodu na severní pól. Jenže to je vysadili 100 kilometrů před pólem a na lyžích dojeli jen zbytek. Dneska se už ale chodí i jinam než na Everest. V létě teď na K2 zůstalo 11 lidí. Holanďan, který přežil, říká hoře zabiják. V jednom článku obvinil pákistánské nosiče. Prý špatně upevnili lano na výstupové trase. Ale to přece nejde spoléhat jen na to, že někdo správně vytyčil lano. Turisté bez lezeckých zkušeností obtížné pasáže nastoupají po fixních lanech, které jim někdo přichystal. Horolezectví začíná teprve, když přemýšlíte, kam ty fixy dát. Masová vysokohorská turistika je z hlediska bezpečnosti nesmysl. 15 lidí se zavěsí na jedno lano. Všichni ví, že je navázané na pofidérní skobě o nosnosti 600 kilo. A pak říkají hoře zabiják a hází vinu na Pákistánce.

Co Pavel Bém? Spekulovalo se, zda loni na vrcholu Everestu skutečně byl.

Bém se horolezectvím zabývá už dlouho, byl třeba na McKinley. Podle mě je škoda, že médii proběhla hlavně fotka, kde stojí sám na vrcholu. Elektronickou cestou si takový důkaz dokáže vyrobit každý.

Těsně před ním uspěla i druhá Češka v historii, Klára Poláčková. Vy jste prý ženy - horolezkyně nikdy příliš neobdivoval.

Nejsem negativista. Jen chci, aby všichni jasně rozlišovali sportovní výkon prvolezce v panenské stěně od člověka, který jde normálních cestou a ke všemu s kyslíkem. Pohlaví v tom nehraje žádnou roli.

Dlouho jste byl jediný, kdo dvakrát vystoupil na K2. Proč jste tam lezl podruhé? Vždyť tam zahyne pomalu každý třetí horolezec.

Mimochodem jsem zatím ještě pořád jediný, kdo tam byl dvakrát bez kyslíku. Tehdy jsem dostal příležitost jít s trendem světového výškového horolezectví. Jít co nejrychleji nahoru, nepoužívat kyslík, nepoužívat šerpy. V základním táboře s námi byl i Benoit Chamoix. Šel z base campu na vrchol 26 hodin. Na sestupu s námi zabivakoval a druhý den nám dolů stačilo jen šest hodin. To byla výzva. Na K2 jinak zabíjí hlavně počasí. Nám čtyřdenní okno stačilo. Když je někdo pomalý, tak tam pak trpí a zažívá ty horory, o kterých se všude mluví.

Říkal jste, že jste na K2 bivakovali. Vy jste se na osmitisícovce bez stanu dokázal vyspat?

Když máte teplý spacák, usnete. Jde to natrénovat. Lézt třeba v zimních Tatrách. Terén je podobný, pohyb až na dostatek kyslíku prakticky stejný. Jednou za tři neděle jsme se sebrali a udělali v Tatrách prodloužený víkend. My jsme měli na objem nalezeno víc než kdo jinde na světě. Ten samý systém měli ještě Poláci.

A doma v Turnově? Dá se na Drábských světničkách trénovat do Himaláje?

Dlouhé vytrvalostní věci. Kolo. Já jsem nikdy moc neběhal. Nebo pilovat techniku. To můžete klidně stát dole u skály a strkat vklíněnce do trhlin. Když přijde skála v 7 000 metrech, odhadnete je pak na první pohled a nemusíte nic desetkrát zkoušet. Musíte to mít v oku. Pak se dá za 24 hodin přelézt cesta, kde dřív expedice strávily několik týdnů.

Naučil jste něco z toho taky svoje děti?

Syn Lukáš sklony zdědil, chtěl by se horám věnovat jako já. Ale momentálně se plně věnuje řízení firmy. A nemá čas, každý rok teď rozšiřujeme výrobu o 25 %.

To si Češi tak oblíbili péřové bundy a spacáky Sir Joseph? Já myslel, že dnes chce každý nějakou nepromokavou membránu.

Zboží vozíme ze 40 % ven. Také jsme zkoušeli od peří ustoupit. Ale lidé ho chtěli. U nás to nikdo jiný pořádně nedělá, takže jsme se k peří vrátili. 95 % výrobků máme teď opět péřových, do polárních klimatických podmínek.

Co zranění? Měl jste někdy omrzlé prsty?

Na rukách jsem omrzliny nikdy neměl, na nohách jen tak trošku. Ale nikdy ne do černa. Spíš jsem měl problémy s očima. Při focení a filmování si musíte sundat brýle. S trochou smůly vám sluneční žár přes čočku vypálí otvůrky na sítnici. Když je člověk mladší, regenerace trvá jeden rok. Když je starší, poškození už zůstává.

Podle vašich slov jste s extrémním horolezectvím skončil v pravý čas. Nemrzí vás, že jste se nikdy nepodíval na nejvyšší bod světa? V roce 1988 jste prý obrátili 200 metrů pod vrcholem.

Buď nám nepřálo počasí, což nemůžete nijak ovlivnit, nebo jsme se na dohled vrcholu přiblížili příliš pozdě. To by se možná ovlivnit dalo, ale já už rychlejší nebudu. Vždycky jsem lezl proto, že se mi stěna nebo kopec líbily, ne kvůli vrcholu. Jsem rád, že jsem nikdy nepodlehl pokušení vyjít na Everest normálkou přes Jižní sedlo.

Josef Rakoncaj (* 6.4. 1951)

J.Rakonsaj_008

Jeden z nejúspěšnějších českých sportovců se poprvé zviditelnil prvovýstupy na Kalanku (6 931 m n. m.) a Nanda Devi (7 816 m n. m.) na přelomu 70. a 80. let. Celkem vyšplhal na osm ze čtrnácti osmitisícovek, dvakrát na obávaný K2 (8 611 m n. m.), vždy bez kyslíku. Tři roky lezl v barvách mezinárodního týmu profesionálních horolezců L’Espirit d’Equipe. Je ženatý, má dvě děti a vede úspěšnou firmu vyrábějící vybavení do extrémních přírodních podmínek Sir Joseph. Vydal pět publikací mapujících zlatou éru zdolávání Himaláje před nástupem komerčních expedic.

  • Přidat záložku ke stránce:
  • Firefox
  • IE
  • del.icio.us
  • Mister Wong
  • Yahoo MyWeb
  • Taggle
  • Google
GEO International