Jan Palach

Pochodeň číslo jedna

„Člověk musí bojovat proti tomu zlu, na které právě stačí.“

...Do této atmosféry, plné společenských zvratů a osobních rezignací, náhle vstoupil dosud bezejmenný student. Ve čtvrtek 16. ledna 1969 v půl třetí odpoledne se lidem pohybujícím se v prostoru před Národním muzeem naskytl zvláštní pohled. Před kašnu, která přiléhá k rampě muzea, přišel mladý muž, odložil na zem aktovku a svrchník přehodil přes zábradlí. Sedl si do podřepu a z přinesené nádoby se důkladně polil jakousi tekutinou. Vzápětí se napil z hnědé lahvičky. Někteří ze svědků si mysleli, že to je opilec, někteří se domnívali, že jde o údržbáře, který opravuje kašnu. K jejich společnému překvapení a úděsu pak tento mladý muž škrtl sirkou a zapálil na sobě oděv. Chvíli stál nehnutě na místě, pak přeběhl ulici směrem k pomníku svatého Václava, odkud běžel směrem k Domu potravin, načež poblíž výhybkářského stanoviště u Vrchlického sadů klesl k zemi. Celá řada osob se na hořícím muži snažila uhasit oděv. Podařilo se to až zaměstnanci dopravního podniku, který na něj hodil svůj služební kabát: „Strašně se z něho čoudilo, lítaly plameny na všechny strany. Běžel jako zběsilý směrem na Vinohrady. Lidé za ním utíkali jako za hořícím zjevením.

Přijíždí tramvaj, zastavuje, vyskočí tramvaják, hází přes běžící přízrak kabát a utlouká oheň. To už jsem taky na místě, ženské zvracejí, jdu blíž, kolem se hlasitě diskutuje. Ještě se kouřilo z cárů šatů, vlasy měl celé seškvařené a byl celý začouzený. Ruku měl celou spálenou. Ta kůže vám byla po celé délce prasklá, černá. Ještě žil, obracel kolem sebe oči a pořád jenom pouštěl přes seškvařené rty: ‚Dopis, v tašce dopis‘. Za chvilku tu byly dva ruské gazíky, asi jely okolo, a potom esenbáci a sanitka. No jestli to trvalo tak pět minut.“ (Svědectví Bronislava Kuliga, řidiče ostravské televize.)
Okolo těžce popáleného mladíka se srotilo asi 100 lidí. Jedna z přihlížejících svědkyň vyňala z odložené aktovky dopis a začala jej na místě nahlas předčítat: „Vzhledem k tomu, že se naše národy octly na okraji beznaděje, rozhodli jsme se vyjádřit svůj protest a probudit lid této země následujícím způsobem. Naše skupina se skládá z dobrovolníků, kteří jsou odhodláni dát se pro naši věc upálit. Já jsem měl tu čest vylosovat si jednotku, a tak jsem získal právo napsat první dopisy, coby první pochodeň. Naše požadavky jsou: 1) Okamžité zrušení cenzury 2) Zákaz rozšiřování „Zpráv“. Jestliže naše požadavky nebudou splněny do pěti dnů, to jest do 21. 1. 1969 a nevystoupí-li lid s dostatečnou podporou (to jest časově neomezenou stávkou), vzplanou další pochodně. Pochodeň č. 1. P. S. Vzpomeňte na srpen. V mezinárodní politice se uvolnil prostor pro ČSSR, využijme jej.“
Ačkoli svědkyně dopis nepřečetla až do konce, i tak nyní bylo o motivu činu jasno a zvěst o neslýchaném protestu se roznesla po Praze. Shodou okolností kolem Národního muzea právě projížděla sanitka, která zraněného převezla na oddělení plastické chirurgie II. fakultní nemocnice v Legerově ulici. Až v nemocnici se zjistilo, že popálený mladý muž se jmenuje Jan Palach, narodil se 11. srpna 1948, studuje Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze a žije s maminkou ve Všetatech. Sestry na příjmu pochopitelně zajímalo, jak Palach k úrazu přišel. Palach jim sdělil, že se polil benzinem a zapálil sám, na protest proti tomu, „co se tady děje“. Po dalším dotazování za motiv svého činu označil protest proti cenzuře a vydávání Zpráv. Současně řekl, že je členem skupiny a že za pět dní se upálí další. Doslova prý prohlásil, že tato skupina chce protestovat jako buddhisté ve Vietnamu. Velmi stál o to, aby si sestry nemyslely, že jsou spolkem sebevrahů.
Zaujal Vás tento článek? Více se dozvíte v časopise GEO č. 2/2009.

Autor: Text: Jiří Hoppe