Klimatologové:

žádní troškaři

48 vědců na palubě výzkumné lodi Polarstern bylo pevně přesvědčeno o úspěchu svého pokusu. Šesti tunami železitých sloučenin od ledna do března 2009 pohnojili tři sta kilometrů čtverečních velký prostor v antarktických mořích. Rozbujelé řasy měly pohltit CO2 z atmosféry − skleníkový plyn by po odumření jednobuněčných živočichů klesl spo-lečně s nimi na mořské dno.
Scénář experimentu nazvaného LOHAFEX byl následující: Skleníkové plyny zůstanou stovky let vázané v bahně na mořském dně, dokud většinu z nich proudy nevymyjí a neumožní tak jejich opětovné uvolnění do atmosféry.
I když je to pouze střednědobé řešení, vědci z německého Institutu Alfreda Wegenera pro výzkum moře (AWI) a Indického národního oceánografického institutu (NIO) doufali, že by tak mohli přispět k stabilizaci současného klimatu.
Po šesti týdnech na moři se však dostavilo rozčarování. Hladoví blešivci obecní (Gammarus pulex) udělali vědcům čáru přes rozpočet. „Než jsme experiment ukončili, kleslo ke dnu kvůli řádění těchto nenasytů jen omezené množství oxidu uhličitého,“ sdělil důvěry-hodný zdroj z AWI.
Přes podobné neúspěchy geoinženýrství, tedy hledání technických řešení celosvětových problémů životního prostředí, zažívá neuvěřitelný boom.
Americký astronom Roger Angel chce například ve vesmíru rozprostřít obrovský sluneč-ník na ochranu země proti oteplování, který by sestával z šestnácti bilionů tenoučkých křemíkových destiček. Ty by se vznášely mezi sluncem a zemí přesně v bodě, kde se přitažlivost nebeských těles navzájem ruší. Do vesmíru by Angel destičky metal speciálními děly o výšce tři kilometry.
Zesnulý fyzik Edward Teller, otec vodíkové bomby, měl podobnou vizi. Představoval si miliony hliníkových balonů plujících stratosférou, které by clonily slunečnímu záření dopadajícímu na zemi.
Nositel Nobelovy ceny za chemii Paul Crutzen chce obohatit stratosféru miliony tun oxidu siřičitého, aby zvýšil tvorbu mraků. Tuto úlohu by mohly plnit speciální balóny stoupající po tisících z rovníkových oblastí. Uvolněné částice by podobně jako přirozené mraky lámaly sluneční záření. Crutzen se inspiroval při jednom sopečném výbuchu na Filipínách. Vulkán Pinatubo v roce 1991 rozvířil do atmosféry tolik prachu, že teplota celosvětově dočasně klesla o 0,5 stupně Celsia.
Podobného efektu jako Crutzen chce docílit inženýr Stephen Salter výrobou umělé mlhy z mořské vody.
Ochránci životního prostřed namítají, že by vědci svou energii místo na megalomanské projekty měli investovat do snížení emisí CO2 technologiemi, které by od počátku uvolňo-valy výrazně méně skleníkových plynů.

Autor: GEO