Zapomenuté ovoce

Láska ke vzácným plodům

Zvony v Monte Santa Maria Tiberina zvoní poledne. Jejich jasný tón rozechvívá sklenice na stole a jako hrom se převaluje nad údolím. Isabella Dalla Ragione povzdechne: „Díky bohu to není ze záznamu.“
Kdyby to záleželo jen na ní a bylo to třeba, zasazovala by se také o ruční zvonění, protože některým zvukům hrozí vymření stejně jako starým ovocným stromům, jimž patří její srdce. Isabella Dalla Ragione je „archeoložkou stromů“. Nebo přesněji jakýmsi Indiana Jonesem botaniky, hledajícím ztracený poklad genů, vůní a příběhů.
Možná je to jejím jménem. Isabella Dalla Ragione – to by mohla být postava z Danteho Božské komedie. Isabela Hloubavá. S takovým jménem se nemohla stát daňovou kontrolorkou nebo úřednicí a nezbylo jí nic jiného, než zachraňovat svět. Nebo alespoň jeho kousek. Horní údolí Tiberu, oblast mezi Umbrií a Toskánou, mezi Città di Castello a Sansepolcro.
Tímto územím prochází se zahradnickými nůžkami v ruce, s lahvemi vody na ustřižené výhonky a s fotoaparátem, jehož pomocí dokumentuje, ze kterých stromů rouby odebírá. Na svých cestách objevila odrůdy hrušek, jež byly naposledy zmiňované před třemi sty lety v archivu jednoho šlechtického rodu z Umbrie, nebo půlkilové zázračné fíky připomínající výplod fantazie starého klášterního zahradníka, zachránila krvavé broskve a tzv. Kristova jablka - ovoce, které by bez jejího srdnatého zásahu existovalo už jen jako poznámka v botanických knihách.
V její „Zahradě ztracených stromů“ nedaleko města Città di Castello rostou hrušně, jabloně, švestky, smokvoně (fíkovníky), třešně, kdoule, mišpule, broskvoně a hrozny, které už všichni považovali za vymřelé: 400 odrůd, které Isabella důvěrně oslovuje jejich starými názvy jako „oslí zadek“ nebo „volská tlama“. Jejich charaktery jsou tak rozdílné, že kromě rodového jména mají jen málo společného.
Všechno to začalo v roce 1963, když otec Isabelly koupil v San Lorenzo, pozemek, na jehož okraji se nachází svah se Zahradou ztracených stromů. Rodina se nastěhovala do starého kláštera, jenž zel posledních dvacet let prázdnotou – přesně naopak než miliony Italů, kteří v té době prchali z venkova do měst. Byly to roky, kdy se zemědělská krajina Itálie měnila v průmyslovou, doba, již filmový režisér Pier Paolo Pasolini charakterizoval metaforou o „mizejících světluškách“. Období, které je dnes v Itálii považováno za epochu kulturní genocidy venkova.
Livio Dalla Ragione byl umělec dostatečně citlivý na to, aby si uvědomil ztrátu, již Itálie utrpěla. Nejprve vytvářel koláže z nalezených předmětů (objets trouvés) a později začal uchovávat doklady všedního života, z něhož se Italové v sedmdesátých letech pokoušeli uniknout: lisy na olej a tkalcovské stavy, džbány na víno a mlýnské kameny. Údajné symboly zaostalosti připomínající dřinu, na níž se všichni pokoušeli co nejrychleji zapomenout. To, co nasbíral, je dnes k vidění v Městském muzeu lidových tradic v Città di Castello. Livio Dalla Ragione se ovšem nespokojil jen se zachraňováním věcí, chtěl také zachránit chutě a vůně minulosti.

Založil tak Zahradu ztracených stromů a od té doby v ní zrají jablka, která chutnají jako hrušky, a hrušky, které nejsou větší než švestky. Jablka se slupkou zářivě růžovou, pihovatou nebo ojíněnou, jako kdyby na ně někdo dýchl. Jiná, která by se měla sklízet jen za ubývajícího Měsíce a další, která se dají jíst jen vařená. Ne větší než vlašský ořech, dozrávající nejdříve v listopadu na sv. Martina a chutnající sladce až poté, co do ledna odpočívala ve sklepě. Hrušky, které k chuťové dokonalosti potřebují první sníh, broskve zvenčí šedivé a uvnitř krvavě rudé, hrušky vhodné k pečení a jablka dobrá na protlak. A kdoule, ještě dnes pro svou vůni vkládané mezi prádlo, které kdysi jedly těhotné ženy s nadějí, že po nich budou mít zvlášť pilné děti.
Sedíme v restauraci, zvuk zvonů již dávno dozněl za modrými horami a Isabella objednává ovoce. Hostinský je rozpačitý. Bohužel, čerstvé ovoce nemáme, nechcete raději zmrzlinu? Isabella koulí očima. Zdánlivě odevzdaně si říká o espresso a dívá se přes údolí, jehož krásu u vedlejšího stolu právě vychvalují dvě anglické turistky. Patrně netuší, jak je idyla i tady v Umbrii křehká.
V údolí Tibery se totiž mezitím pěstuje skoro výlučně tabák, ´Virginia Bright´ a ´Kentucky´ pro toskánské doutníčky. Výsledkem je ekologická katastrofa. Tabák potřebuje množství vody a pesticidů, takže je tady půda na mnoha místech téměř sterilní. A protože se nesklízí ručně, ale strojově, pole musejí být pole rovná jako kulečníkový stůl. A tohle finančně podporuje Evropská unie, poznamenává Isabella.
Na kopci nad údolím leží Monte Santa Maria Tiberina, město, které působí dojmem, jako by někdo zubním kartáčkem vyčistil mezery mezi kameny jeho hradeb a denně oprašoval listy všudypřítomných pelargonií - muškátů. Většina domů se proměnila v letní byty, trvale zde bydlí už jen dvacet lidí. A jedna stará hruška, kterou Isabella starostlivě pozoruje jako letitého příbuzného, jenž v poslední době poněkud sešel. Spíše než tenhle strom se totiž v Monte Santa Maria Tiberina považují za ochrany hodné duby, zasazené po roce 1970, jejichž trvání garantuje památkový úřad.
Isabellu to hněvá. A v takových chvílích taky už nevypadá, jako by vystoupila z obrazu renesančního malíře Perugina, jako by její opálená tvář pod hustými černými vlasy patřila některé z oněch zemitých umbrijských šlechtičen, hledících na pozorovatele s lhostejnou vážností. Ignorance památkového úřadu ji rozčiluje stejně jako blouznění o „babiččiných jablkách“. Nenávidí tuhle falešnou romantiku, za níž se skrývá jen módní trend producentů ovoce. Jablka ´Mela Fiorentina´ se tak dostala do katalogů jako „ovoce antiky“, přitom byla vypěstována až v roce 1971! V Itálii, pokud Isabella ví, se masově pěstují už jen tři druhy jablek: ´Golden Delicious´, ´Rome Beauty´ a ´Imperatore´. A s každou vyhynulou nebo zapomenutou odrůdou jablek přichází o zvláštní chuť, barvu a konzistenci nejen Isabella, ale také celý svět.

Autor: Petra Reskiová