Čína: Černý gigant

Čína

Černý gigant

Příkladem může posloužit boomem zasažená uhelná oblast Wu–chaj: Lopaty bagru prorážejí díry do cihlové zdi, komín se hroutí, vzdouvají se oblaka prachu. Z mikrobusu vystupují muži v modrých uniformách, znalecky posuzují hromady trosek a dělají si poznámky.
Střih.
A nyní vidíme, jak na zelené louce stoupají do výšky nové továrny ze zářící oceli. V tomto filmu, který dokumentuje stržení průmyslových podniků zamořujících prostředí a výstavbu moderních továren, je nebe modré.
Světlo v konferenčním sále úřadu pro životní prostředí ve Wu-chaj se rozsvěcuje a sedm úředníků se na nás usmívá – tak, jak jsme teď právě viděli, to prý vypadá na severu Číny. Když jsme však bez ohlášení přijeli do průmyslového parku vzdáleného čtyřicet kilometrů od Wu-chaj, naskytl se nám poněkud jiný, dost hrůzný pohled. Krajina fabrik, elektráren, dolů a štol. Les komínů produkujících žluté, černé a šedé mraky.
Skrze zplodiny nepronikne jediný sluneční paprsek. Areál o rozloze 4 500 hektarů je pokryt popelem. Několik bezlistých sazenic lemuje ulice, které byly zbudovány tak rychle, že je ani nestačili pojmenovat.
Nečistoty se usazují v očích a na plicích. Potkáváme děti, kterým se uhelný prach v každém záhybu na kůži usadil tak hluboko, že vypadají jako malí, vrásčití starci. Zaměstnankyně továrny, které si hlavu a obličej kvůli smogu omotaly bavlněnými šátky, si nás kradmo měří pohledem a jejich zarudlé oči jako by pod kusy látky hořely.
Tohle je jiná Čína, než jak nám ji na videozáznamu demonstrovali úředníci pro životní prostředí. Jenomže tahle Čína je ta skutečná. Razantní vzestup na post třetí největší hospodářské velmoci světa během pouhých tří desetiletí Čínu z velké části zdevastoval.
23 % z 1,3 miliardy Číňanů nemá přístup k čisté pitné vodě. Pouhé jedno procento z 560 milionů obyvatel měst dýchá vzduch, který je podle mezních hodnot Evropské unie únosný. Dvacet z třiceti měst s nejvíce zamořeným vzduchem na celém světě se podle údajů Světové banky nachází v Číně. Intoxikace vzduchu se nezastavuje na státní hranici – jak by také mohla? Podle prognóz Mezinárodní energetické agentury (IEA) Čína brzy vystřídá USA na pozici největšího producenta skleníkových plynů, které způsobují globální oteplování. A to i přes to, že premiér Wen Ťia-pao a prezident a stranický předseda Chu Ťin-tchao, pobývající v úřadu od roku 2002, prohlásili ochranu životního prostředí za prioritu. Od toho okamžiku tedy měl každý guvernér a starosta dbát nejen na ekonomický, ale i ekologický rozvoj. V srpnu 2007 se Wen Ťia-pao nechal slyšet, že jeho země již „neudělá znovu tu chybu, aby nejdříve znečišťovala a potom sanovala”.
Čína se této chyby dopouštěla dlouho. A na rozdíl od evropských společenství, USA a Japonska, které se ochraně životního prostředí začaly věnovat poté, co se jim podařilo dosáhnout blahobytu, Číně hrozí, že se z vedlejších účinků industrializace udusí ještě dřív, než se stihne alespoň přiblížit srovnatelnému životnímu standardu.
Měřítkem celkových poměrů v Číně nejsou tzv. Special Economic Zones, vzkvétající Šanghaj nebo Peking připravovaný na Olympijské hry 2008, ale právě takové regiony obklopující provinční města – jako je třeba Wu-chaj.
„Vítejte v největším čínském průmyslovém parku na intenzivní výrobu energie“, stojí na jedné ceduli podél dálnice 109. Je vedena paralelně se Žlutou řekou, která tu ve stepi autonomních oblastí Vnitřního Mongolska a Ning-sie vytváří velký oblouk, a valí s sebou chemický odpad z továren.
Název Wu-chaj, „Černé moře“, odkazuje na obrovská naleziště uhlí, která v této oblasti leží již několik málo metrů pod povrchem země. Město ve stepi dal v roce 1958 vybudovat Mao, společně s koksárnami, které měly uhlím zásobovat ocelárny v šest hodin vzdáleném Pao-tchou.
Konec socialistického plánovaného hospodářství v 90. letech znamenal pro region Wu-chaj hospodářský kolaps. Obyvatelé tu prý neměli co jíst, zatímco lidé v metropolích podél pobřeží ve stejnou dobu prožívali závratný nárůst blahobytu. Na místní stranický výbor byl vyvíjen tlak, a tak tu v roce 2001 založili průmyslový park, který měl být prvním z šesti.
Tenkrát ještě v zaostalém a řídce osídleném vnitrozemí existovalo jen málo výrobních míst. Wu-chaj mělo tuto situaci změnit. Představenstvo města lákalo do oblasti investory ze Šanghaje, Wen-čou nebo Pekingu, přičemž naznačovali, že to tu s nějakými omezeními neberou tak vážně.
„Šlo o růst, a zase jenom o růst,” vzpomíná Ču Ťien-chung, zástupce ředitele úřadu pro životní prostředí ve Wu-chaj. A o „povolení k provozu, která byla v rozporu se zákonem”.
Zodpovědné členy městské rady Ču Ťien-chung nechce jmenovat. „Dilema” je slovo, které během rozhovoru zazní mnohokrát.
Bez povolení, která schvalovala nárůst počtu fabrik ze čtyř na čtyři sta během pouhých osmi let, by byl rozvoj ohrožen. „Samozřejmě jsem si byl vědom následků,” říká Ču Ťien-chung. Ale i on řešil „dilema“. Strategie města se totiž zdála být výnosná. Přistěhovalci z celé země přeměnili opuštěnou osadu ve stepi na město se čtyřmi sty tisíci obyvateli, kde příjem na osobu výrazně převyšuje celostátní průměr. Podél hlavní třídy se nyní rozrůstají nákupní centra a na břehu Žluté řeky vzniká nový vládní okrsek o velikosti malého města. S nemocnicí, univerzitou a sportovní halou.