Pandy

Černobílý baby-boom

Popravdě řečeno, nikdy jsem nebyla na pandy. Nad některými spoluobčany, kteří podlehli černobílé chlupaté mánii, jsem jenom vrtívala hlavou. Nechápala jsem nadšení milovníků přírody, rozplývajících se nad úspěchy asistované reprodukce. Skvrnití požírači bambusu stáli pod palbou nejtěžších chovatelských zbraní: stimulace elektrošoky, umělé oplodnění inseminátorem…
Když se v médiích objevila zpráva, že v některých zoologických zahradách pandám promítají záběry kopulujících příbuzných, byl se mnou amen. Přestaly mi chutnat bambusové výhonky a zabavila jsem své dceři plyšového Béďu. Zmocnil se mě děsivý pocit, že se pandafilní svět rozhodl zachránit za každou cenu línou kreaturu, odsouzenou evolucí k zániku. Ještě cestou do posledních útočišť pandy velké jsem si připadala jako utlačovaný apoštol nepříjemné pravdy.
V horách na pomezí východního Tibetu a jihozápadní Číny přežívá ve volné přírodě stále nějakých 1500 jedinců. Dalších 190 tráví svůj život v relativně luxusních podmínkách světových zoologických zahrad. Cestou na mě shlíželi z plakátů jako obří, odulá plyšová zvířátka. Uprostřed oblaků oxidů dusíku, oxidu siřičitého, skleníkových plynů a prachových částic dělali reklamu panenské přírodě.

Pohled na tovární komíny na poslední chvíli zakryla vysoká zeď, jako by chtěla vyříznout vřed lidstva z tváře planety. Idylu posledního ráje na zemi narušovali snad jen turisté s kšiltovkami s pandími motivy, vystupující z autobusů polepených obřími pandími portréty.
Jak si nás pandy dokázaly otočit kolem prstu? Jak se panda velká, latinsky Ailuropoda melanoleuca, stala superstar ochrany přírody? Jak se kreatura, trávící více než 60 procent denního času spásáním jediného druhu listí a po zbytek dne líně visící ve větvích, stala kultovním zvířetem? Jak se sladkým méďům daří lákat davy lidí do těch několika málo zoologických zahrad, které si mohou dovolit „pronájem“? Vždyť Čínská lidová republika si obvykle za chovná a vystavovací práva účtuje milion dolarů ročně! K tomu ještě připočtěte náklady na samotný chov ve výši 2,5 milionů dolarů, srovnatelné s náklady na chov slonů.
A jak panda dokáže přesvědčit miliony donátorů po celém světě, aby při vyslovení slov „Čína“ a „ochrana přírody“ přestali vidět rudě? Jak je jediný druh přiměje, aby vrhli své peníze do chřtánu probouzejícího se draka, který zatím devastaci životního prostředí vnímá jako nutnou oběť na oltář hospodářského růstu? Dostat během jediné cesty odpovědi na tak kacířské otázky, to jsem snad ani nemohla očekávat.
To jsem se ale ještě s Da Xiongmao, „velkou medvědí kočkou“, jak Číňané svého maskota nazývají, nesetkala osobně. Nenahlédla jsem pod pokličku pandího království na jihozápadě provincie Sečuan. Neskrývala jsem se několik metrů od Ye Ye, „Překrásného slunečního paprsku“ a nevydala se po stopách Xiang Xianga, „Příslibu štěstí“. Vrchní veterinář Tang Chun Xiang a biolog Zhou Shi Qiang se se mnou ještě nepodělili o příběhy svého úspěchu, odehrávající se ve sterilním světě chovné stanice, respektive v pohádkové divočině uprostřed zasněžených pětitisícovek.
Kultovní místo uctívačů pand i seriózních, ale neméně oddaných vědců, leží v oblasti Wolong. Na 5000 obyvatel připadá 115 pand, hýčkaných v největší chovné stanici na světě. Laboratoř slaví největší úspěchy na poli porozumění prazvláštnímu stvoření. Čínské národní zvíře náleží do řádu šelem, čeledi medvědovitých. Dorůstá až do délky 150 centimetrů a 75 centimetrů do výšky, může vážit až 100 kilogramů.

V divočině se dožívá průměrně 13 let, v zajetí až 20. Nejstaršímu žijícímu jedinci je 37 let. Pandy zkonzumují denně až 30 kilogramů bambusu – dokáží však využít jen jednu desetinu hmoty, beztak chudé na živiny. Neukládají se k zimnímu spánku, protože jim bambusová dieta neumožňuje nabrat dostatečné množství zásobního tuku. 
Pandy jsou vyhlášení samotáři, obratně plavou a skvěle šplhají po stromech. Čichové a sluchové schopnosti mají výborně vyvinuté. Jen to rozmnožování..

Autor: Hania Luczaková